To co popisuješ jsem zažila i já.Přišla jsem do jiného stavu hned po maturitě.V osmém měsíci jsem se vdala za kluka,kterýho jsem vlastně ani pořádně neznala.Nastěhovovali jsme se do domu jeho rodičů.První facku jsem chytla v těhotenství.Pak se mi narodil chlapeček a chvilku byl klid.To že chlastá potají a nechodí do práce jsem zjistila později.Nastalo období hrůzy.Moje sebevědomí-což do dneška nechápu,protože jsem od přírody dominantní a mám tvrdou palici,bylo najednou úplně na nule.Možná kvůli malému,že jsem byla po porodu a měla najednou za někoho zodpovědnost mě utlumili.Scény a hádky se opakovali jako hodinky.Jeho rodiče bydledli nad námi a dělali,že nic nevidí a neslyší.Několikrát jsem s malým utekla k mámě.Přesně to,co popistuješ.Připlazil se s kytkou,brečel,omlouval se.Srdceryvné scény,na které jsem mu bohužel skočila.
Pak jsem potkala kamarádku a ona mě postavila na nohy.On šel na vojnu-jen na půl roku,protože měl pokusy o sebevraždu/dvakrát jsem mu zachránila život/a skončil na psychiatrii.To už jsem byla pryč.Prostě jsem vzala kluka a vrátila se k mámě.Moje kamarádka mi dodávala odvahu a sebevědomí se mi pomalu vracelo.Začala jsem být opět silná a jeho už jsem si do života nepustila.A nebylo to jednoduché.Snažil se ještě dlouhou dobu.Vyhrožoval,prosil.....
Už je to dost let,ale dostala jsem lekci,na kterou jsem nezapoměla.Už nikdy chlapa,kterej jednou uhodí.Svůj slib jsem dodržela.
Musíš sebrat veškeré síly,co ti zbývají a odejít.Věřím,že tě rodiče nenechají ve štychu.Jen jim musím všechno říct-úplně všechno.Udělej to pro sebe a svoje děti.Jsi mladá a život máš před sebou.Držím ti palce.Dokážeš to.
Předchozí