Já si zase myslím, že ta výčitka druhého děcka namístě není.
Samozřejmě, jsem totiž "potrefená husa". U mě nešlo o násilí tak hrubého zrna, ale nesnesitelně se manžel choval už po narození prvního dítěte a to jsme pak měli ještě dvě.
Ale jde o to, že pořád doufáš, že to bude lepší, že se manžel změní, ostatně, on není tak hrozný POŘÁD. Stále slyšíš, jak ses dobře vdala, co by jiná za to dala... A protože se bojíš změny - odchodu, finančního nedostatku, porušení manželského slibu (daného před Bohem), raděj věříš tomu, že se máš dobře a snažíš se nějak si zařídit život i v tom malém prostoru, co ti takové manželství poskytuje. Takže porodíš další dítě, aby to první nebylo jedináček (jako manžel, v mém případě). A to třetí u nás přišlo nečekaně.
A co - mám si myslet: raděj jste se neměli narodit? Věším je snad na krk někomu? Pomůže mi s nimi ten, kdo mi vyčítá, že jsem je v takové situaci měla?