Ajlino,
do manželství jsem šla s tím, že ho miluju, vážím si ho a budu dělat co bude v mých silách, aby mu se mnou bylo dobře. A manžel sliboval totéž a já jsem mu to věřila. Zpočátku to tak i bylo. Až po narození prvního dítěte jsem viděla, že něco je špatně. Ale já jsem opravdu a upřímně netušila, že by mělo jít o závažnější problém, o něco, co mi přeroste přes hlavu. Manžel na děti žárlil a pořád se s nima o mě přetahoval, já jsem to přičítala tomu, že je jedináček vyrůstající jenom s matkou. A doufala jsem, že se to změní, až budou děti větší. Částečně se to zlepšilo, to ano, už s ním můžou konverzovat a už tolik nebrečí. Ale on si našel zas jiné způsoby, jak mě deptat.
Mě vážně nenapadlo, že u nás doma jde o něco patologického. A částečně to bylo i tím, že manžel není násilník - tedy v tom smyslu, že mě nemlátí. Spíš šlo o atmosféru v rodině, o permanentní napětí, obavu, co zas řekne, že se mnou nebude mluvit...

To, že mi to nedocházelo, můžu trochu vysvětlit i tím, že o domácím násilí se mluví právě hlavně v souvislosti s fyzickým ubližováním. Mě manžel neškrtil, neohrožoval nožem, nic takového, takže jsem si říkala takové to obligátní "všude je něco". Jenom jsem nechápala, jak je možné, že se pořád cítím tak špatně, když mi manžel a tchyně (čili v postatě jediné dospělé osoby, se kterýma jsem souvisleji mluvila) neustále opakují, jak se mám dobře, že manžel dělá všechno pro rodinu, že žádná jiná manželka nemá tak krásný byt, myčku, pračku... Že bych měla být víc vděčná.

Až asi před dvěma lety mi to všechno docvaklo. Zjistila jsem, že manžel má poruchu osobnosti. Je zdatný manipulátor. Skutečně mi ubližuje. A je mizivá šance, že by se to mohlo výrazně a trvale zlepšit.


Já myslím, že to "něco" byl v mém případě smysl pro povinnost. Když jsem si ho vzala, tak to holt musím vydržet. Říkala jsem si, že tím, že s ním vydržím, prokážu svou sílu.
A jinak ten klasický model - období klidu, pak jsem udělala něco jinak, než očekával (to mi furt a furt omílal), následovalo jeho uražení a dusno, pak usmíření (téměř bezvýhradně vyvolané mnou, protože mi to dusno strašně vadilo), tedy vlastně omluva z mé strany, období klidu, atd, atd...
A v těch krátkých obdobích klidu tento pocit: hele, ono to jde, může to být lepší, vždyť on není tak špatný, jo, to půjde...