Ahoj Magdo,
když jsem četla tvůj příspěvek, jako bych se vrátila o pár týdnů, měsíců nazpátek.
Mě začalo být špatně asi tak od 6. týdne (naštěstí jsem nezvracela, jen jsem celé týdny měla pocit, že za pět minut musím .....) Po dvou týdnech jsem se cítila úplně fyzicky a psychicky na dně, a pak se přidala ještě téměř chronická únava. Připadala jsem si víc mrtná než živá. Kromě zaměstnání, jsem nic nestíhala a vlastně stejně jsem na nic ani neměla chuť. Stranou šly moje koníčky, známí. Myslím, že někteří dodnes nepochopili, že mi můj fyzický a psychický stav nedovolil být tak komunikativní a "normální" jako dřív. Ale abych řekla pravdu, tak je mi to jedno. Alespoň jsem poznala, co jsou zač.
A tohle všechno přestalo tak ve 20. týdnu. Docela dlouhá doba a přiznám se, že na to nevzpomínám ráda. Nejvíc mě vadilo to, že když se mi přeci jenom udělalo trochu líp, tak jsem si najednou uvědomila, jak jsem neschopná cokoliv dělat a to mě hrozně deptalo.
Teď už jsem docela "v normálu" a užívám si tak, jak mi můj jiný stav dovolí.
Držím palce a ať je to všechno brzy O.K. !
Kateřina