Ahoj Petře,
To sis opravdu hezky zatapetoval :o)) Dík.
Jinak bych začala asi od konce Tvého příspěvku: taky jsem všema deseti pro humanizaci poměrů v českých porodnicích (protože tam na svět bude přicházet 99% dětí), jen mám obavu, že v těch větších zařízeních je to prostě téměř neproveditelné. Vezměme třeba oba zmíněné příklady velké a malé porodnice – Vrchlabí a Liberec.
Ve Vrchlabí porodily 2 moje kamarádky, jednu z nich jsem navštívila. Obě měly již předchozí dosti nepříjemnou zkušenost anti-přirozeného porodu z „velkoporodnic“ /ano, tou přirozeností myslím nezasahování lékařů v případě, kdy to není nutné, volbu jiné polohy než na zádech, aktivní přístup matky, pocit aspoň určitého respektu a soukromí/. Obě se shodly, že ten největší rozdíl je v LIDECH. Ve Vrchlabí je malý tým, který má určitý přístup – a mají ho tam snad všichni, od primáře až po uklízečku. (Je tedy prakticky jedno, zda je v tu chvíli u porodu asistentka nebo lékař, v přístupu se to nepozná!) Vnímají, že porod není nemoc a že podpořením toho přirozeného v nás vhodnými postupy se vyhneme komplikacím, které by třeba mohly nastat jen díky stresu, nedostatečnému uvolnění (příklad z kynologie: fena taky neporodí v boudě, na kterou není zvyklá :o)), nemluvě už o zbytečném spěchu porodníků (vypouštění plodové vody apod.)... No prostě bych tady mohla plácat dál, ale asi všichni víme, co mám na mysli. Nejsem taky porodník, jen mám 1 porod za sebou, trochu jsem se vyptávala... Knihy Leboyera a Odenta snad nebudou považovány za militantní, protože oba autoři porodníci jsou, a ti toho o vlivu (ne)přirozenosti porodu na lidské zdraví ve všech porobách (tj. i duševní a sociální adaptaci a tedy i stav civilizace) napsali stovky a stovky stran.. Doporučuju tyto dva pány, a i když se budeme držet jen základních věcí, které vyžadují, mohou se poměry o 90% zlepšit.
Myslím, že primář Kavan z Vrchlabí to někde hezky vyjádřil nějak jako: po těch letech práce v porodnictví bylo pro mě u přirozeného, fyziologicky probíhajícího porodu nejtěžší se NAUČIT NEZASAHOVAT. Proces, který nelze ovlivnit vůlí, je důležité nerušit.
Ale zpět. Teď Liberec – okresní velkoporodnice. V době kdy jsem rodila, se budova přestavovala, takže poměry na LDN (kde momentálně sídlila) byly sice trochu stísněné, ale přesto útulné – 3 porodní sálky. Předesílám, že všichni porodníci byli milí a empatičtí, z této stránky si vůbec nelze stěžovat. Jen trochu pospíchali (děcku se ale vedlo výborně) – snažili se porod urychlit co to šlo, i když jsem prosila o co nejpřirozenější cestu... Prostě jsou zvyklí to dělat podle sebe. Asi nejvíc mi vadila nemožnost jiné polohy než na zádech. Doma mi na bolesti pomáhala sprcha, uvítala bych porod ve vodě (teď už to je prý v Liberci možné). Tolik k porodníkům. Hodnotila bych je velmi kladně, ač se k úplné přirozenosti ještě nedopracovali. Snažili se. Dětské sestry naproti tomu obraz hrůzy a děsu. Nechápu, jak někdo s takovým přístupem vůbec může tuto práci vykonávat! Myslím, že Sosanova rada „vyhodit na dlažbu“ by tu asi neuspěla – musel by vyhodit 9 z 10! Skutečně jedna sestřička byla milá a ochotná i poradit, 2 ještě ušly, 3 horší průměr – zbývající 4 dost hrůza, 2 z toho skoro na vymáhání bolestného! Jenže člověk není po porodu ve stavu, kdy by měl náladu se s někým hádat, je v pozici závislé (potřebuje poradit a podpořit a ne kydat hnůj na hlavu!)... Mohla bych toho napsat ještě daleko víc, ale to není smyslem. Prostě jsem z dětských sester byla naprosto otřesena, část jejich urážlivého a ponižujícího chování mi došla až doma (tam jsem byla ještě v jakési eurofii z narození miminka). Prostě když naprostá většina personálu je uvyklá k přístupu používanému v hlubokém socialismu, nestačí asi, když mu vrchní sestra přečte doporučení WHO... Nevím, co s tím. Asi by se musely přijmout samé mladé dívčiny po škole... Trochu jsem se bavila s 19letou dipl.sestrou, co v porodnici byla na praxi. Říkala, že původně tam chtěla zůstat pracovat, ale že je zdejším personálem a poměry tak zdrcena, že od toho již upustila... Škoda, což?
Ještě co mi vadilo nejvíc – po porodu jsme byly (matka i dcera) v dobré kondici, přesto sestra trvala na tom, že dítě musí „dát prohřát do inkubátoru“. Samozřejmě jsem na ten časný kontakt byla hrozně natěšená a nažhavená – po 9 měsících má matka nárok, ne? Dnes už bych si prosadila, že ho chci hned k sobě, ale byla jsem v tu chvíli nějaká naměkko. Slíbily mi ho za 2hodiny, ale donesly až asi za 5hodin. Když jsem miminko požadovala, dozvěděla jsem se, že má porodnice „určitý řád“ a že na ně nikdo spěchat nebude, že dítě dostanu až uznají za vhodné... Takže jsem pár chmurných hodin bloumala po chodbách a nevěděla, co s malou je – a to bylo prosím dopoledne!
No nic, už taky pěkně tapetuju, a to jsem se ještě nedostala k porodním domům. Snad příště. Já v tom fakt nejsem žádný odborník, jen vím, že por.asistentka Z. Štromerová má nějaký projekt a snaží se o to, aby dům vznikl v rámci areálu nějaké nemocnice. Aby to fungovalo asi jako bývalý CAP, který už bohužel nefunguje jako dřív, co jsem tak slyšela. Určitě si myslím, že průběžné monitorování stavu plodu se tam provádí (i když asi jednodušeji) a jistě se počítá s nějakou návazností pro případ nějakého průšvihu – např. nestahující se děloha, jako se to stalo Tvé kamarádce. Pochybuji, že by pak lékaři obdrželi jen zuboženou rodičku bez jakékoli dokumentace a dalších informací. Věci jako krevní skupina a Rh-faktor atp. má snad již člověk v těhotenské průkazce?? Inu nevím, školy nemám, doktor nejsem. Ale přesto nevidím důvod, proč by takový dům nemohl v rámci nemocnice fungovat (třeba i jako soukromé zařízení), když v normálních porodnicích nejsou těm změnám přístupni?? Faktem sice je, že nějaké investice do vybavení by byly dobré (samostatné pokoje pro matku s dítětem apod.) – ale opakuji: JE TO V LIDECH – ve Vrchlabí mají taky jen jednu vanu!
Ahoj
k.