Jako dítě jsem se léčila skoro do 10 let na enurézu. Ze začátku to bylo těžké, pro mě, že jsem nemohla jezdit na tábory a asi hlavně pro rodiče, protože si nevěděli rady. Po návštěvě odborníka to bylo o 100% lepší. Rodiče dostali radu - úprava pitného režimu, posilování svalů pánevního dna, kaendář se hvězdičkami a puntíky podle úspěšných a neúspěšných nocí. Ale největším povzbuzením a pomocí pro mě byl speciální tábor pro děti s enurézou v Horních Holčovicích pod patronací Psychiatrické léčebny v Opavě. Bylo to skvělé. Byly tam děti z cělé republiky. Najednou člověk věděl, že v tom není sám, že existuje spousta podobně postižených dětí. A dělali jsem všechno jako na normálním táboře a ani nám tolik nevadilo, že musíme 3x denně cvičit speciální cviky, že nás v noci budí, abychom došli na záchod, že si občas napíšeme do záznamu černý puntík. Vělice ráda na toto období vzpomínám. Myslím, že děti musí vědět, že nejsou sami kdo tak trpí, že to není jejich vina a že je rodiče podporují (tím nemyslím, že to bagatelizují a nedělají nic).