Mila Dano,
kdyz jsem tak procitala vas dotaz, pripadalo mi, jako bych cetla o svem synovi.Ne sice ve vsech bodech, ale ve vetsine z nich. Honzik je take jedinacek a prestoze tatinek je take ustavicne pryc, alespon ho namisto hrani, obdarovava cim si jen mrnousek vzpomene. Presto si sam nehraje, a chce byt stale u mne a drzi se mne i za ruku. Na druhou stranu je to ovsem poradny rostak. Protoze jemu byly v unoru 3 roky, zacala jsem ho davat do skolky hned od brezna, jak mi bylo porazeno, nebot deti potrebuji deti a rodice ani sebelepsi babicky je nahradit nemohou. Ze zacatku to byl ohromny problem a urputne plakani nas provazelo kazde rano. Ovsem pani ucitelka mi dovolila cele dva tydny zustat s nim nejprve hodinu, potom dve, tri a po par tydnech bylo vse opravdu fajn. Sice sel do skolky jako hrdina, ale uz pri prezouvani spustil, ze chce s maminkou domu a plakal a plakal. Bylo mi ale receno, ze to tak je s kazdym ditetem a kazde z nich potrebuje proste svuj cas a ze bude trvat maximalne deset minut a dite se naprosto uklidni a zaradi do kolektivu. Dnes je to teprve prvni tyden, co chodi Honzik jako sikulka do skolky sam bez knourani a place a i v jeho chovani citim, ze je mu skolka opravdu prospesna. Preju vam tedy hodne stesti a pevne nervy. I mne to drasalo srdce pri odchodu ze skolky kdyz jsem jeste venku slysela jak prave muj jediny syn place. Ale kazdy zacatek je prece jenom tezky, a to nejen pro deti. Jeste bych rada poznamenala, Honzik chce sice ustavicne pri curani stat, nebot ho to tatinek naucil, jak "chlapi curaji", ale ve skolce mu prave rekli, ze to jsou male zachodky, na kterych kazdy musi sedet a tak si zvykl. Obcas sedi, obcas stoji, dulezite je, jak mu to v tu chvili vyhovuje. Takze hodne stesti a kuraze. Ilona