Zdravím všechny čtenáře i čtenářky a budu se snažit být stručná a výstižná, doufám, že i nezaujatá. Ale chci, aby jste si přečetli i můj příběh, třeba se z něj poučíte, nebo mě pošlete do háje...
Jsem podruhé vdaná, mám z prvního manželství dvě dcery (13 a 15 let), zdravé, porody normální, průběh těhotenství v normě. Chtěli jsme s mým druhým manželem miminko a tak se stalo, že jsem ve svých 34 letech znovu otěhotněla. Svého gynekologa jsem navštívila cca v 6-8 týdnu. Vyšetření těhotenství potvrdilo a zpočátku vše probíhalo normálně. Hned při první návštěvě mi gynekolog doporučil, že vzhledem k mému věku - za dva měsíce mi mělo být 35 let - by mi doporučoval amniocentézu, že ve starším věku matek je riziko Downova syndromu vyšší. Jsem "zodpovědná" matka a samozřejmě jsem bez rozmýšlení hned souhlasila (moje švagrová to taky prodělala a všechno OK, takže jsem se ničeho nebála).
Začala jsem mít nevolnosti a zvracení, sice trochu jinak než v předcházejících těhotenstvích (nebylo to jen ráno, ale celý den) ale celkem v normě. Jenže nevolnosti byly stále horší, přidaly se závratě, otoky a deprese a cítila jsem se opravdu mizerně. Můj lékař prohlásil, že to je věkem, "už to nebude takové, jako když vám bylo dvacet.." a když jsem ho žádala, jestli můžu zůstat doma, namítal, že nemůže každou těhotnou ženu nechávat doma jenom proto, že jí je špatně a že zvrací, že mu chodí kontroly a jak to bude vysvětlovat... Tento postup mě poněkud zarazil, protože od různých svých kamarádek jsem věděla, že jejich lékař se jich zeptal rovnou, jestli chtějí zůstat v neschopnosti, aniž by musely prokazovat jakékoliv potíže. Chvíli jsem to ještě vydržela, ale když tělo odmítalo ráno vstát a depka byla k neudržení, zašla jsem za obvodním lékařem a o neschopenku požádala. Divil se postupu gynekologa, ale hned mi ji dal, měl názor, že bych měla být doma od začátku.
Nějak jsem vnitřně cítila, že je to ale jinak, než když jsem čekala holky. Začala jsem přemýšlet, co bylo před otěhotněním a vyvstaly mi na mysli dva stěžejní body: v létě jsem měla asi čtyři klíšťata a na podzim, cca dva měsíce před otěhotněním nějakou horečnatou virózu, která se mi vlekla neuvěřitelně dlouho a bolesti hlavy přetrvávaly až do doby, kdy jsem otěhotněla. Náš obvodní veterinář (mě má asi za hypochondra)mi tehdy doporučil, ať si s manželem častěji zaskotačíme, že bolesti hlavy budou tytam a že krevní obraz i sedimentace je úplně v pořádku, takže nic .... navíc v běžných vyšetřeních krve, které se dělají na začátku těhotenství se nenašlo nic, jen protilátky na toxoplazmu. Takže k tomu stavu, kdy mi nebylo celkově vůbec dobře přišla ještě obava z následků této nemoci... Slovo "toxoplazma" má na mě hrozný účinek, moje kamarádka díky tomu dvakrát potratila. Proto jsem se na gykologii svěřila lékaři se svými obavami, že "něco" není v pořádku, že mám strach, aby děťátko bylo v pořádku, případně jestli by mohl ještě udělat nějaké jiné testy, atd. Jeho reakce byla pro mne docela nepřijatelná, rozkřikl se na mě, že co si myslím, že mi nikdo nezajistí, že nebudu mít postižené dítě, dál už moc nevím, co říkal, protože jsem se topila v slzách. Místo aby mi vysvětlil, že nemusím mít obavy, že protilátky na tu toxoplazmu jsou tak nízké hodnoty, že to bylo někdy před lety nebo v dětství (jak mi později vysvětlili jinde...), tak mi řekl, že je po nějakém operačním zákroku (něco v oblasti nosní přepážky), že se mu špatně mluví, zvýšeným hlasem mi sděloval, že by měl po tom zákroku ležet týden doma a namísto toho je tady a má plnou čekárnu ženských. Na závěr mi řekl, že to není adekvátní reakce, že brečím, jestli bych neměla navštívit psychiatra, že mi snad může nějakého doporučit. Odpotácela jsem se domů, dnes jen lituji, že jsem opravdu k tomu psychiatrovi nešla. Čas plynul a přiblížil se termín amniocentézy. Nejdřív jsme strávili jeden den v krajském městě v genetické poradně - byli jsme objednáni na desátou a na řadu jsme přišli ve třičtvrtě na dvanáct, protože nemáme auto, museli jsme jet vlakem a tak z toho byl celodenní výlet... lékařka se mnou neměla mnoho práce, souhlasila jsem s ní ve všech bodech, ano, Downův syndrom je jistě strašný, raději budeme vědět, jestli je vše v pořádku... Rodinný strom jsme taky dali dohromady a vše se zdálo být OK. Pak přišel den D a já jela (opět vlakem) na odběr do fakultní nemocnice. Dostavily se pocity obav a zároveň i úlevy, že to budu mít již za sebou. Protože jsem byla z daleka, byla jsem jeden den hospitalizována. Při vstupním vyšetření jsem podepsala formulář, že jsem si vědoma všech rizik, atd, atd, ultrazvukové vyšetření bylo v pořádku. Jen jsem se trochu podivila otázce sestry, která mě přijímala: "vy máte jako jedinou indikaci k tomuto vyšetření věk a je vám teprve měsíc 35?"
Byly jsme ten den objednány čtyři, já šla na řadu jako poslední. Dovezli mě na lehátku na operační sál, vydezinfikovali operační pole, jeden lékař přiložil ultrazvuk k břichu a hledal dítě, druhý měl dlouhou jehlu ... a začal hovor: "to toho dneska máme, co? A ještě nám dva doktoři chybí! My abysme ty zákroky jezdili dělat ženskejm po večerech domů"... pronesl bodrý lékař s injekcí, druhý u ultrazvuku se nedíval na obrazovku, ale na genetika, který stál vedle mne a čekal na zkumavku a všichni se vesele smáli... a já husa jsem se pousmála taky, nojo, mají toho asi hodně, potřebují odlehčit situaci... voda byla odebrána, odvezli mě na pokoj a musím do odpoledne ležet. Pak si pro mě přijede můj muž s maminkou autem, vlak mi na zpáteční cestě zakázali.
Cestou domů jsem cítila křeče v podbřišku, nebylo mi dvakrát líp, ale už jsem byla zvyklá.. Třetí den se mi na břiše udělala velká podlitina. Na kontrolu ke svému lékaři jsem byla objednána za 14 dní, výsledky z genetiky budou za tři týdny. Tak jen vydržet to čekání na výsledky. To už jsem byla v 18. týdnu a měla jsem pocit, že už snad nebudu tolik zvracet, zdálo se, že mi bude líp. Na kontrolu jsems nakonec nemohla, dostala jsem teploty a rýmu a kašel, tak jsem jí telefonicky odložila na den po kontrole ve fakultní nemocnici, kam jsem si měla jet pro výsledky. Přemluvila jsem manžela, aby jel taky, že tam mají velkou obrazovku a že se bude moci na našeho drobečka taky podívat... Vyjeli jsme hned v šest ráno, (je to dálka), v osm jsme byli na místě a na řadu opět asi v deset. Ale byl to úspěch - genetik řekl, že výsledky jsou výborné, počty chromozomů soulasí a že nám blahopřeje. Ještě na kontrolní ultrazvuk (kam jsme se tak moc začali těšit..) a pak hurá domů říct tu radostnou a očekávanou zprávu rodičům. Lehla jsem si na lehátko, můj muž stál v nohách postele a upřeně se díval na obrazovku. Lékař se taky upřeně díval a dlouho bylo ticho. Já jsem v tu chvíli už věděla, nějaké třetí oko mi ukázalo že je to špatně... zmohla jsem se jen na slzy, když pan doktor říkal: "je mi to moc líto, takovou zprávu říkám velice nerad, ale tohle těhotenství odumřelo" a pak začal diktovat lékařskou zprávu, která mi do smrti zůstane vrytá v paměti. Náš chlapeček umřel pět dní po odběru plodové vody, nikdo neví proč, na moje otázky lékař řekl, že jsem věděla, že je tam riziko a že mám opravdu smůlu, když jsem ten statistický případ jedna z dvou set... Mrtvé děťátko jsem tedy nosila v břiše 14 dní až do výsledků genetických testů. Protože dítě bylo už velké, musela jsem ho porodit klasickou cestou. Takže znovu na sál, vyčerpat všechnu plodovou vodu, místo ní napustili látku, která vyvolává porod se vším všudy - stahy, bolesti dlouhé čekání a výsledek - mrtvé dítě. I při tomto zákroku jsem pobrekávala, přičemž přítomný lékař prohodil, že mám už dvě zdravé děti "tak co". Praštila bych ho.
Na dovršení všeho si sestřičky, když si mě potom večer předávaly mezi dveřmi porodního sálu neřekly, o co se jedná a tak jsem byla položena na lehátko vedle maminky, rodící krásné, živé miminko. Bulila jsem jako tele. Sestřička si to až pak přečetla v mých papírech, omluvila se a odvedla mě do izolovaného malého sálu, kde jsem strávila sama se svým žalem asi šest hodin. Bolelo to, jako když se rodí velké dítě. Většinu času jsem probrečela. Nikomu nepřeji zažít tyhle okamžiky, dodnes jsem z toho špatná. Když se na to dívám s odstupem, byla to snůška všech možných pitomých náhod a nešťastných okolností, které se sešly dohromady. Dnes je to přesně osm měsíců od onoho nešťastného porodu-potratu a my to chceme na jaře zkusit znovu. Ale řeknu Vvám všem rovnou, že se budu chovat jako neuvědomělá romská matka, která jde k doktorovi až když musí. Buď to vyjde, nebo ne. Ale tyhle všechny nervy už nikdy nechci znovu zažít. Napsala jsem to moc dlouze, ale věřte, že by to mohlo být i třikrát delší, kdybych měla vypsat všechny své pocity.
Na jakékoliv otázky ráda odpovím.
Zdravím Vás a všem přeji mnoho zdravých krásných dětí a hodně štěstí! Pavla