Chtěla bych se tady se všemi podělit o svůj zážitek z minulého víkendu, který mě přinutil k hlubšímu přemýšlení. Setkala jsem se s jednou známou - starší paní, která mi vyprávěla o své vnučce. Ta má prý dvě děti - 4 a 2 roky. Když byl mladšímu necelý rok, zjistila, že je znovu těhotná. Šla na miniinterrupci, protože by výchovu tří dětí v tak malých věkových odstupech nezvládla. Od té doby prý už bere antikoncepci... Když se jí její babička zeptala, jestli ji nenapadlo, že by mohla dítě donosit a pak dát k adopci, odpověděla, že by prý "na to neměla žaludek".
Dřív jsem byla, stejně jako paní Zdenka a hnutí Prolife, zastáncem názoru, že omezení potratů zákonem by hodně vyřešilo, ale teď už si tím ani zdaleka nejsem tak jistá. Dokud budou mezi námi převažovat lidi, kteří mají spíš žaludek na to, aby dítě zabili než aby ho dali k adopci, nejsou zákazy asi k ničemu.
Kde to proboha žijeme?