Vážený pane,
chápu Vaše rozhořčení, ale....
jak Vám již někdo jiný přede mnou vzkazoval - neznám Vás, takže dělat nějaké soudy z Vašeho zoufalého výkřiku, by rozhodně nebylo správné. Já se v současnosti potýkám se stejným problémem,ale opačně - dotýká se mne - matky. po letech vyhaslého manželství, nepříjemné domácí atmosféry a stresu, který se s přibývajícími dny a léty odrazil na VŠECH členech rodiny, jsem se rozhodla odejít. Nechtěla jsem manželovi znemožnit styk s dětmi,uvažovala jsem o rozumné domluvě, ale po mých letitých zkušenostech s ním, jsem rozhodně nemohla dopustit a budu za to i nadále bojovat, aby se děti dostaly buď do jeho, či do střídavé péče.Netroufám si raději představit, v jakém zbědovaném stavu by se mi vracely (zažila jsem to již, když měl manžel záchvaty, jak je dokonalý a jak se umí o vše postarat a děti si na kratší období cca 5-7 dnů bral "na starost".)Váš případ může být samozřejmě jiný, manželka na Vás může vytahovat nepravdy, nemusí být dokonalá a rozhodnutí soudu nemusí (bohužel) být objektivní. Co když se ale třeba i Vy naopak snažíte manželce pomstít za to, že s Vámi nevydržela,myslíte si, že na Vás stojí svět a jde Vám o něco jiného (třeba o prestiž)než o štěstí vlastního dítěte? Bohužel jste nenastínil Vaši situaci více, než jste se jen oháněl paragrafy a právy.Pohled jedince je zavádějící a Vy budete na věc mít odlišný názor než Vaše bývalá žena, zrovna tak jako já budu mít odlišný od svého manžela. Pokud jste byl pořádným otcem a náležitě se dítěti s láskou věnoval,a chcete mu svou lásku dávat dále, stále ještě naivně věřím, že právo se otočí na vaši stranu. Pokud je tomu jinak, v tom případě soud rozhodl správně.
Věřte, že bych hrozně ráda nahlédla do mužských duší v těchto životních situacích. Třeba by mně Váš názor, Vaše trable pomohly více pochopit mužskou stranu a mého vlastního muže, proč nevidí okolo sebe.

S pozdravem, Šárka