Ahoj Tomáši,
názorů a rad ke tvému problému již bylo plno, přesto si myslím, že ti mám pořád co říct, víceméně také díky vlastní zkušenosti. Otěhotněla jsem krátce před svými 19.narozeninami, byli jsme stejně staří, oba krátce po škole a to dítě jsme tehdy chtěli - tedy plánovali, moje těhotenství nebyl omyl (!!!). Dnes mě zaráží ta šílená naivita a nezodpovědnost. Obdržela jsem těhotenskou legitku a můj kluk povolávací rozkaz. Rodiče nás obou se zkraje stavěli k dítěti i manželství velmi negativně, takže zatímco budoucí taťka narukoval, já sama vyřizovala svatbu a všechny věci okolo. Nedovedeš si představit, jak snadno a rychle člověk dospěje a osamostatní se! Svatba se vydařila, den po ní odjel můj drahý novomanžel na cvičení do kazašské stepi a já ho asi tři měsíce neviděla. Když se na podzim narodil náš syn, pustili taťku z vojny domů jen proto, že mu ve stejné době zemřel otec. Zkrátka rodinná idylka! Do 15 měsíců jsem Davču vychovávala sama, protože tatínka nám domů pouštěli tak jednou za půl roku. To ještě byla vojna na dva roky a ne takovej čaj jako teď. Uvažoval jsi vůbec o tom, že půjdeš taky na vojnu? Na civilce rodinu asi neuživíš.... No ale dál. Po vojně jsme konečně byli rodina, měli vlastní byt, já natěšená, jak si to manželství a rodičovství báječně užijeme. A ejhle! Náš tati najednou zjistil, že je mu 21, kamarádi juchaj do hospůdky a na diskotéky a on, doposud zavřenej v kasárnách či předtím pod bedlivým okem rodičů, by měl najednou doma sedět a rodiny si hledět? Nastala krize a to dost hluboká. Uvědomuješ si, Tome, tento fakt? Ne teď, z pozice, že zatím o nic nejde, nic po tobě vcelku ještě nikdo nechtěl, nic zatím nemusíš. Ale neznám kluka (a to jsem byla přesvědčená, že toho svojeho znám naprosto dokonale), kterému by se chtělo okolo 20 let sedět doma, žehlit plínky a utírat prdýlku ne vždy zcela naladěnému miminku. Navíc, nezlob se na mě, otcovské pudy přicházejí podstatně později, ve 20 je kluk cokoliv jiného, jenom ne zodpovědnej táta, to mi nikdo nevymluví. Já jsem se poučila! Samozřejmě, můj příběh má hepík, jinak bych nedělala chytrou, náš tati dostal časem rozum, částečně díky druhému dítěti, které jsem si trošku vyvzdorovala, ovšem spíš taky dozrál. Děti začaly mluvit a myslet a on v nich objevil partnery. Dneska sám nad sebou kroutí hlavou a stydí se za sebe. A teprve dneska, po třicítce, jsme zjistili, že asi máme ten správnej věk na to mít děti. Dneska bychom si miminko už zcela jinak vychutnali. Nelituju toho, co se stalo. Máme prima rodinu a skvělé děti, které jsou dneska už spíš našimi kamarády. Na další dítě se necítíme, hlavně z finančních důvodů. Ale Tomáši, zamysli se nad vším ještě jednou. Polož si pro a proti. Rozhodně nejsem zastánce potratů, to v žádném případě. Ale jsi ty sám natolik zodpovědný a dokážeš předvídat svůj další vývoj, aby tvojí holčině a případné budoucí mamině nezbyly nakonec jen probdělé slzavé noci? Jestli se cítíš, máš odvahu a sám si věříš, tak držím palce, ať to dobře dopadne. I když.... Kdyby to přece jen byl planý poplach, počkejte radši aspoň do těch dvaceti..... Šárka