Milá Klárko,
tvůj příběh je neveselý a nejhorší je, že všechna trápení a příkoří odnášíš nevinně ty a tvůj klubající se mrňousek. Je to moc nespravedlivé. Neuvádíš, kolik let je tvému příteli (a tobě), ale předpokládám, že bude ještě mladý a nepříliš zodpovědný. Možná ho nastalá situace zaskočila a nedokáže se s ní vyrovnat. Bojí se, že něco ztratí a o něco přijde. Zaráží mě ale, že nenacházíš podporu u jeho rodičů, že se oni nesnaží o nápravu, protože na rozdíl od něj by oni již rozum mít měli. Já jsem si něco malinko odlišného zažila, můj kluk a manžel se nezaleknul těhotenství, které si moc přál, ale až hotové rodiny, do které po návratu z vojny vstoupil. Nebudu to více rozebírat, přečti si můj příspěvek Tomášovi, který řeší těhotenství (možná) své 16leté přítelkyně. Je pravděpodobné, že tvůj kluk časem pochopí, co je pro něj důležité a srovná si v hlavě priority. V tuto chvíli se chová sobecky a zraňuje tě a asi by bylo opravdu lepší se sebrat a vrátit k mamince, pokud to jde. Věřím, že tě neodmítne a myslím si, že jedině tam získáš klid pro zdravý vývoj tvého miminka. Buď si váš nastávající taťka svoji chybu včas uvědomí a rád si pro tebe přijde, nebo se bude dál chovat tak jako dosud, v tom případě ale za nervy a trápení nestojí a bude ti líp bez něj. Kdyby tě snad náhodou odmítli i tvoji rodiče (pevně věřím, že tak zlé to není), ještě stále existují azylové domy pro maminky (jako krajní řešení). Držím ti palce a doufám, že nám dáš vědět, jak to dopadlo. Šárka