Ahoj Kláro,

po přečtení tvého dopisu mě jako první slovo napadlo HRDOST.
Neseď v koutku , ta tvoje bezmocnost může toho tvého provokovat víc,než kdyby ses s ním hádala.
Seber se a odjeď k některému z rodičů a zkus se nějak aktivně zaměstnat,i když bys nejraději jen seděla a brečela. Já vím, že je to těžké, ale přemluv se a řiď se mozkem, ne jen emocema, nelituj se. Choď třeba hodně ven, plavat.. - pohyb uvolňuje hormony "dobré nálady", uvidíš!

A to, že tvoji rodiče žijí ve spokojeném vztahu, ti neubliží, oni tě určitě podpoří a nabídnou ti zázemí, což asi u "tchánů" (nelekl se tvůj přítel té chystané svatby?) nemáš.

Ja samozřejme nevím, kdo z vás jaký je, kolik vám je let,jaké máte zkušenosti, jak dlouho se znáte , jaké jsou vztahy mezi vámi všemi atd.
Vím jen, že jsem se kdysi dávno chovala podobně a tím jsem si své utrpení jen zhoršovala. Pak přišel najednou ten zlom ( ta hrdost), a rozchod - z mojí strany. To mi bylo 21.
(Teď je mi 26,vzala jsem si bezva kluka a čekáme miminko!)

Samozřejmě rozchodem to nemusí skončit u vás! Třeba se ten tvůj zmatený přítel dá dohromady, když zjistí, že nesedíš v koutku, vždy připravená mu zase padnout kolem krku, a přiveze si tě brzo zpátky. A pokud ne... tak buď ráda, že sis ho nevzala! Zůstaň sama sebou a těš se na prcka. Když budeš šťasná mamka, on se hned nějaký fajn taťka objeví.

Takže: hlavu a bradu vzhůru!!!