Klárko,
každé rada Ti může připadat marná, ale povím Ti příběh. Jedna rozvedená maminka 4 letého chlapečka se zamilovala do našeho známého. Byli spolu skoro dva roky, když mu oznámila, že i oni spolu budou mít miminko. Byla šťastná jako blecha, protože lékaři jí šanci na druhé dítě nedávali skoro žádnou. Opustil ji v 16. týdnu, vrátil se k bývalé ženě a dítěti. Zůstala sama, podruhé zklamaná. Jezdili jsme za ní s manželem co se dalo, aby se necítila tak sama. JEHO jsem od té doby odmítla vidět.V dubnu se jí narodil druhý krásný chlapeček. (4,05 kg a 54 cm) Vydržela dost ( telefonáty bývalé manželky ve stylu - Abys toho fakana potratila apod.) a já dodnes smekám před tou silou, se kterou to zvládá. Bydlí v jedné místnosti u maminky a jejího přítele se svými dvěma kluky. Dnes už se tomu směje a objímá ty dva malý mužský. Vždycky nás vítá, když přijedeme a povzbuzuje mě do posledních dnů těhotenství. Ona povzbuzuje mě a mělo by to být naopak. A co je nejdůležitější...nedávno mi pošeptala, že prý se moc líbí jednomu modrookému muži, a že jí při pomyšlení na něj šimrá u žaludku.... Přeju jí i Tobě všechno dobré. Buď silná a na nic jiného než na Tebe a dítě neber ohledy. Vždycky si řekni, je tohle pro moje dítě nebo pro mě dobré? Jakmile upřímně odpovíš ne - jdi od toho. Funguje to, ale je to těžké. Já jsem se léčila psychofarmaky rok ze silných depresí a víc, než cokoli zabírala právě tahle otázka a ještě důležitejší odpověď. Klidně se ozvi, pokud budu ještě celá napíšu ti. Ahoj Helča