Tento článek mě velmi oslovil. Moje sestra má v současné době problémy se svou 16-ti letou dcerou. Utíká z domu, chodí za školu... Ona sama toto prožívala, když ji bylo 17 let. Vypadá to, že situace se opakuje, jen výchova byla jiná. Naše matka měla na nás velké nároky, hodně kritizovala a málo chválila. Sestra toho chtěla své děti ušetřit, nechávala jim volnější ruku, do ničeho je nenutila a jak je vidět, ani toto nebyla správná cesta. Já sama jsem svobodnou matkou mentálně postižené 9-ti leté dcery (Downův syndrom), která mě naučila velké trpělivosti, shovívavosti a radosti z maličkostí. Paradoxně mě ona vychovala v lepšího člověka. Celý život jsem trpěla nízkým sebevědomím a pochybovala jsem o smyslu života (podle mé matky ze mě nemohlo nic dobrýho vyrůst), ale ve chvíli, kdy jsem se vyrovnala s onou "ránou osudu" jsem věděla, že toto je má životní zkouška. A zdá se, že ji úspěšně zvládám. Sama a bez cizí pomoci. Komplexy už netrpím, nemám potřebu již o sobě tolik přemýšlet. Je tu někdo, kdo si mé pozornosti zaslouží víc. Je to MÁ DCERA, můj smysl života, můj lék na všechno!!!