Tomáši, Míša má pravdu. Teď si asi proti sobě poštvu pár lidí, ale myslím si, že takovéhle situace by se neměly řešit potratem. To miminko přece nemůže za to, že antikoncepce selhala. Stejně jako všichni ostatní, kteří sem psali, si myslím, že byste měli zvážit všechny okolnosti a dispozice, jak byste se o miminko starali a tak- no, nebudu opakovat to, co už tady jednou bylo napsáno. Ale myslím si, že pokud dojdete k závěru, že byste skutečně mít dítě prostě za žádnou cenu nemohli, tak by se to asi mělo řešit adopcí. Vím, že to není lehké rozhodnutí a nijak to nepodceňuju. Ovšem můj pocit (nikomu ho samozřejmě nevnucuju) je ten, že je lepší čas od času přemýšlet nad tím, že někde po světě běhá moje dítě a věřit, že ho adoptoval někdo, kdo ho má opravdu rád, než se rozhodnout pro potrat a pak se celý život trápit nad tím, jak by asi to malé vypadalo, jaké by mělo vlásky, oči, jak by se učilo chodit a mluvit apod. apod. a trápit se při pohledu na jakékoli jiné dítě. Potrat je sice to nejjednodušší řešení, ale nese s sebou následky - pokud ne fyzické třeba v podobě neplodnosti ženy, tak zcela určitě psychické. Ne nadarmo se mezi psychiatry i veřejností vžil pojem "postabortivní syndrom". Těch žen, které si ho prožily a prožívají, je spousta a to, co jsem mezi svými známými vyslechla a v různých knížkách přečetla, bych nikomu nepřála. Ale abych sem vnesla trochu optimismu - znám 2 maminky (jedna z nich je moje vzdálená příbuzná), jedna měla dítě v 16 letech a druhá v 17 a obě se shodly na tom, že to, že by jim něco utíkalo, nepociťovaly zas tak dramaticky, spíš to dítě bylo pro ně svým způsobem obohacující. A pokud můžu mluvit za sebe, tak jak dítě roste a začíná chodit a mluvit, tak těch radostí přibývá a starostí ubývá. Moc a moc Vám přeju, abyste se rozhodli správně a nenechali se moc ovlivnit okolím.
Mějte se hezky.