Vím ,jak vám je v průběhu mého těhotenství,můj táta umíral,můj manžel byl k tomu velmi necitlivý,já se v tom plácala,chtěla jsem umřít ani jsem našeho malého nechtěla.Tata mi umřel ještě v šestinedělí a já po celou dobu těh. sledovala jak nám odchází,nikomu jsem nic neříkala o svých pocitech beznaděje a trápení,mám to pořád v sobě a myslím si ,že i malý to také nese,už se moc neusmívám,nemám proč,jen když někoho vidím nahodím masku spokojenosti.Náš malý dost pláče a je uknouraný.Vím,že za to můžu já,tak se na něj těšte. Ten starší je pohodář,nedala jsem nic tomu malému dobrého, na Slovanech jsem potkala jednu fajn paní doktorku ,která mě vyslechla a pak jednali ohleduplně i mi doporučila psychologa " já ho dosud nevyužila".Snažte se být v pohodě,nikdo neví jak na to ty prtata reagují. Já doufám ,že naš malý mi to jednou nevrátí i s úroky.