Silný, ale smutný příběh. Je mi z toho hrozně. Ale také důkaz, jak tak těžké a bolestivé okolnosti mohou pomoci člověku vyzrát a pochopit spoustu věcí (ikdyž nuceně). Ale já myslím, že nic se neděje náhodně.
Doufám, že to nejhorší máte už za sebou..
Otvírá se mi kudla v kapse, vždy když čtu o zdravotnictví z pohledu pacienta, ne tak ještě dítěte! Vždycky je to hrůza. Vězení s mučením, naprostá degradace osobnosti s odejmutím lidských práv (byť jen možnosti říct co si nechám a nenechám dělat)! Prosím, dá se stím něco dělat? Můžeme zabránit tomu, aby ostatní (a obzvlášť děti) takto trpěli?! Neustále se pořádají sbírky na přístroje do nemocnic pro malé děti, zkrášluje se jim prostředí (obrázky na zdi), to je moc fajn, ale pořád tak ZOUFALE MÁLO vzhledem k tomu, co by opravdu potřebovaly! Dětští pacienti jsou především lidské bytosti se svou ustrašenou a bolavou dušičkou. Potřebují mámu, útěchu, pochopení, lásku. Ne přístroje, ty jsou jen pomocníci.
Měla jsem spolužačku na ZŠ s oboustranným rozštěpem horního patra a rtu. Co si užlila posměchu od dětí, to nemusím psát. Ale o své bolesti nikdy nemluvila. Naopak, měla období, kdy se chovala spíše vyzývavě, a sklidila jen (tajný) posměch. Když jsem s ní bydlela ve stanu na pionýrském táboře, nechala mě nahlédnout do její dušičky. Často jsem nad ní brečela (neví o tom dodnes) a viděla, jak moc má zraněnou duši. Je mi to hrozně líto.
Toto postižení není to nejhorší, co dítě může potkat, ikdyž je to dost zlé. Ale lidi kolem (a hlavně nemocniční personál) to můžou udělat snesitelnějším. Kdyby chtěli...