Milá Sylvie,

na tom, že poradna je dobře organizačně zvládnutá, trvám. V poradně se objednávalo na konkrétní hodinu. Skluz, byl-li nějaký, nanejvýš 20 minut. Od okamžiku, kdy jsem od autobusu vstoupila do dveří porodnice a zase z nich vystoupila, neuplynulo (pokud jsem neabsolvovala monitor nebo UZ) více než 45 minut. Sestra si do své pracovny brala vždy jednu paní, které změřila tlak a poslala ji zpět do čekárny. Druhá žena seděla za závěsem v kabince, připravená k návštěvě lékařky. Takže v pracovně sestry byla vždy jedna, nanejvýše dvě ženy současně. Třetí byla zcela sama ve vedlejší ordinaci lékařky (ta s čekárnou nesousedí!), pokud vím, vždy za zavřenými dveřmi. Vše, co jsem chtěla vědět, jsem se vždy dozvěděla. Absolutní soukromí to sice není (žena v kabince mohla slyšet, kolik váží ta, které se měřil tlak; pokud zrovna někdo od sester vycházel do čekárny, mohla jedna žena sedící nejblíže dveřím spatřit tu, které se zrovna měřil tlak), ale mně osobně to připadá - vzhledem ke krátkým čekacím dobám - velmi přijatelné.

Při prvním těhotenství se sice na konkrétní hodinu neobjednávalo, ale lékař se tehdy zmínil, že brzy ráno chodí do poradny poměrně málo žen, tak jsem to využila a jezdila jsem na osmou. V čekárně jsme byly jsme tam tak dvě, tři, nikdy jsem dlouho nečekala. Jinak vše probíhalo v podstatě stejně jako o dva roky později.

Rodila jsem v této porodnici rok před vámi a rok po vás. Přemýšlím, jak je možné, že v tomto ohledu máme tak rozdílné zkušenosti. Nelakuji to moc narůžovo? Nenasazujete porodnici za každou cenu psí hlavu? Nebo snad problém Y2K :-)?

V této debatě o soukromí se mi vybavila jedna drobná epizoda z mého prvního porodu, kterou považuji za podstatně závažnější než problém, kterým se zabýváte vy. Svědčí o tom, že největším narušitelem soukromí rodiček nemusí být vždy porodnice a její personál, ale samotná její klientela, respektive doprovázející partneři.

Krátce po příjmu, kdy jsem se převlékala do ústavního prádla, do této místnosti vtrhl manžel některé z rodiček a začal se čehosi halasně dožadovat (myslím, že přednostního přidělení jednolůžkového pokoje pro svou paní). To, že se tam polonahá kroutím v bolestech, nepovažoval zřejmě při svém konání za podstatné. Sestra ho okamžitě vykázala, načež on prohlásil, že se jen tak vyhodit nenechá a cosi o svých právech. Dál už to bylo velmi ostré, za což jsem personálu velmi vděčná.

Mohla bych tady nadávat na porodnici, že nemá pro každý pár samostatný pokoj, kde by mohli přebývat od začátku až do konce. Ale každý má možnost si to prostředí předem prohlédnout, seznámit se s pravidly fungování a pokud to pro něho není přijatelné, poohlédnout se jinde. Vinu za tento incident, který dost drsným způsobem narušil mé soukromí (se skřípěním zubů jsem jakžtakž ochotna tolerovat přítomnost většího než nutného množství zdravotnického personálu, ale cizího muže - nezdravotníka nikoliv), kladu především onomu hulvátovi, který ta pravidla narušil.

Ta porodnice má asi s chováním doprovodu občas problémy. Na exkurzi nás lékař seznámil s pravidly účasti manžela u porodu. Prostorové dispozice pro tento případ zde rozhodně nejsou ideální, manžel může být prakticky jen na sále. Všude jinde jeho přítomnost může narušit soukromí ostatních rodiček. Na vysvětlenou uvedl příklad jednoho manželského páru, kdy pán chtěl svou ženu doprovázet i do sprchy plné nahých rodiček a nebylo možné mu to rozmluvit :-)

Mimochodem, i vy jste se kdysi zmínila, že v době vašeho porodu bylo dost plno, váš manžel se nechtěl „nechat vyhodit“ a přesouvali jste se z kouta do kouta, abyste mohli být po celou dobu spolu. Docela si dokážu představit, že jste tehdy – byť nevědomky a nechtěně – nemusela spolu s manželem být od podobného faux pas daleko ani vy, zastánkyně soukromí těhotných a rodících žen v tom nejpřísnějším slova smyslu.

Též jste si ve svém vyprávění posteskla, že se v poradně pohybovaly ženy s nahým pozadím, že bylo slyšet to a ono, že na sále v odlesku okna jste mohla sledovat průběh porodu ve vedlejším boxu... Vypnout sluch je opravdu velmi těžké. Naproti tomu odvrátit zrak je jen věcí slušnosti. Tím lze přece jen alespoň částečně přispět k většímu soukromí rodiček i v prostředí, které není v tomto ohledu zrovna nejlepší, ale které nelze změnit ze dne na den.