Dobrý den, jsme s manželem mladí-23 a 24 let, Přerov máme pár kilometrů a muž je voják z povolání, pěkně od rány.Porodu jsem se bála, ač na mně porodnice působila celkem sympaticky a nakonec se ukázalo, že jsem se bála právem. Má kamarádka rodila na přání císařským řezem, byl u ní její muž, prý to bylo krásné a nic jí nebolelo, jezdili daleko do porodnice a celé na to vzpomínají jako na krásné. Mají ovšem jiný vztah než my, můj muž byl názoru, že kamarádka je srab a její muž ještě větší(asi proto,že nechtěl vidět milovanou bytost trpět) a zastává názor, že když to vydržely všechny, tak já snad taky.-dítě byl hlavně jeho nápad, asi aby se cítil víc jako chlap.
V porodnici sice byl se mnou a snažil se mi pomáhat, ale asi chtěl spíš udělat chlapácký dojem na personál a na všechny, kterým to pak detailně vyprávěl a kasal se, jaký je chlap :-(
Měla jsem křížové bolesti, o epidurál jsem prosila a bylo mi řečeno "to vydržíte" a dál už ani zmínka. Porod mi vyvolávali v 9h ráno mi dali tabletu a následující den v 7h jsem porodila. Celou dobu jsem prokřičela a proplakala, zašívali mně naživo a ještě se doktor rozčiloval, že mu uhýbám zadkem pryč... Teď jsem zavřená doma s děckem, z porodu mám otřesné trauma a muž chce co nejdřív další dítě. Mám strie, rozbolavělá prsa-nikdo mi neřekl co s tím, jak kojit, dítě mělo špatně zašitý pupečník a ve dvou měsících byl na operaci s pupeční kýlou. Teď manžel vykřikuje, že mi toho císaře taky zaplatí, když se do něj všichni pustili, jaký je sobec, že mi s ničím nepomůže, když po něm cokoli chci, sjede mně jako hadr a svoji hospodu petkrat tydne komentuje tim,ze je z malého nervní, jak řve a to je jeho jediné odreagování..-Kde se mám odreagovat já? Nechci ani císaře a už vůbec ne znova rodit. Už nikdy víc. Připadala jsem si ponížená, jako nikdy v životě. Na míči mně nutili dosedat, přitom jsem byla vyčerpaná a ráda že stojím na nohou, každé dosednutí mně neskutečně bolelo.Nesměla jsem pít, pila jsem tajně vodu ve sprše, nedalo se to vydržet.Svoje dítě občas skoro nesnáším, -chodím k psychologovi.takhle jsem si mateřství nepředstavovala.Možná kdyby mně těhotenství a porod tak nepoznamenalo jak fyzicky tak psychicky, brala bych to jinak. Za můj vztah s mužem porodnice nemůže, ael za ostatní ano. A přitom by stačila kapka ochoty nenechat mně tak zbytečně a dlouho trpět....