Já jsem rodila v pardubické porodnici v červnu roku 2002. Předem jsme si vše s manželem prohlédli, líbilo se nám zde i přesto, že byla porodnice v provizorních podmínkách. Všude bylo čisto, usměvavá sestřička nám vše ukázala, na dotazy o porodu odpovídala "nic není problém, pokud nenastanou komplikace". Dokonce jsem chodila i na těhotenské cvičení. Říkala jsem si, jedná se jen o pár dnů a přeci kvůli tomu nebudu jezdit nikam daleko. Jednalo se o první porod, měla jsem strach, kdyby bylo vše nahonem. Na vše jsem se snažila připravit, ale co jsem jsem zažila při přijetí, mi opravdu vzalo dech. Nepřivítaly mne žádné usměvavé sestřičky, ale dvě babizny, které mě měly na milost a nemilost. Připadala jsem si jako kus hadru. Nějaké ty řeči, že si mohu říci sama, co mi vyhovuje, ty padly ihned v prvních okamžicích, kdy mého manžela vypoklonkovaly na chodbu. O dalších věcech se rozepisovat nebudu. Když se vyměnily směny, čekala jsem nějakou změnu, ale přišla zase fúrie, která mi vzala veškeré iluze. Jaké bylo moje překvapení, když druhou asistentkou byla sestřička, která nás měla na cvičení. Měli jste vidět ten obrat, jakmile zahlaholila: "jé, tak už jste tady", začalo to konečně vypadat, jako u normálního porodu. Problém je v tom, že tím jsem s rozením skončila, akutní tíseň plodu, na sál, narkóza. Manžel se na porod velmi těšil, sám mne přesvědčoval, že chce být u porodu. Teď je to pro nás jeden z nejhorších zážitků. Na druhou stranu jsem neskutečně vděčná, že mi dceru zachránili a že poté pečovali o mne, protože jsem měla poporodní komplikace. Také dbali na kojení ihned, co jsem se probrala z narkózy, ale s tím, že si manžel pochoval dcerku až deset dní po porodu s vysvětlením, že "děti nepůjčují", s tím se nikdy nesmíříme. Domnívám se, že porod je pro ženu zcela jedinečný zážitek a záleží jen na lidech, aby na něj žena vzpomínala s láskou. A v tomto u nás pardubická nemocnice naprosto propadla.