Jsem po umělém oplodnění a stojím před stejným rozhodnutím. Je to jeden velký paradox, ale co s tím. Jsem zásadně proti potratům, což "redukce" je, ale znám dobře rodičku, která při porodu trojčat málem přišla nejen o svůj život. Děti nejsou zcela zdravé a není to jen nějaké malé postižení. Obávám se, že bych takovou situaci dost dobře neunesla. Teď sama čekám trojčátka - všechny tři mají srdeční činnost a já se už týden snažím odhánět ty hrozivé představy, že budu za dva týdny chtít jedno zabít, a teď které? Doktoři mi dávají "šanci", že si to příroda vyřeší sama - stejně jako v Nickovým případě, já v to taky pevně doufám a když ne tak si jedno nechám vzít. Prosím Vás, neodsuzujte mě, nahání mi to slzy do očí každou chvilku, ale nesmím se nad tím trápit, abych nám zbytečně neublížila. Nikdy těm dvěma, které snad zůstanou, toto tajemství neřeknu, bála bych se, že by se na mě zlobili, ale nezáleží mi jenom na mě, ale na těch dvou, aby byli zdraví a měli mámu, která se o ně postará... Nic není jenom černé a bílé...