Petro, tvé trauma z porodu plně chápu. Že tě šili naživo je děsná představa - také si myslím, že se to přece dá umrtvit - nežijeme přece v pravěku! Sama mám za sebou 2 dlouhé porody přirozenou cestou. Při prvním jsem byla tak oblbnutá lékama proti bolesti, že jsem šití vůbec necítila a při druhém mně vůbec nenastříhli - to jsem si pak připadala, jako kdybych vůbec nerodila, prostě jsem vytlačila dítě a bylo po bolestech.

Jak píšeš o kámošce co měla císař tak si myslím, že měla spíše štěstí, že jí to tak dobře všechno dopadlo. Já znám holky co rodily císařem a nemohly několik dní po porodu skoro ani vstát bolestí, mají převislá břicha přes ránu po císaři ... takže zlatej přirozenej porod.

Velký problém vidím v tvém vztahu s manželem, který se tahá po hospodách a nevidí, že potřebuješ pomoct. Není nikdo jiný z rodiny kdo by ti pomohl s péčí i miminko? Jestli hodně pláče je to určitě pro tebe vyčerpávající se o něj pořád sama starat. Co třeba aby někdo z rodiny promluvil s tvým manželem, aby se více snažil být ti oporou v tomto těžkém období. Přeju ti hodně síly a radosti z miminka. Já mám mám 2 měsíční holčičku a když se na mě zasměje tak jsem štastná, že mám doma takové krásné sluníčko.