Můj zážitek z porodu není z nejpříjemnějších. Když jsme se na porod chystali, přála jsem si rodit v porodním centru nebo doma, ale protože jsme nesehnali porodní asistentku (i na Prahu je to docela výkon natož Vysočina), nechali jsme to svému osudu (třebíčské porodnici). Rodila jsem 40 hodin z toho 26 hodin jsem měla stahy kratší jak 2,5 minuty. Neotevřela jsem se, 3x mě roztahovali než Baruška přišla na svět. Z pobytu na porodním sále si toho moc nepamatuji, jen tu příšernou bolest a prosby o cístařský řez. Baruška se narodila přirozeně, vymáčkli ji ze mě, nebyla jsem už schopná ničeho. Nepamatuji si ani jestli plakala, jestli se přisála, jak vypadala. Nebyla jsem schopná ji nakojit, přebalit, pohladit, příliš jsem se vysílila. Ikdyž je třebíčská nemocnice babyfriendly, celé odpoledne a noc se o malou musely starat sestřičky, protože já jsem byla mimo. Pamatuji si až následující den. Je mi z toho smutno.
Na jednu stranu jsem ráda, že jsme nezůstali doma, protože bychom pravděpodobně já i dcerka zemřely, na druhou stranu je někdy lpění doktorů na přirozeném porodu zbytečné. Jak bych byla šťastná za císařský řez, jak moc bych si přála vidět ji ještě celou olepenou, fialovou, jak moc bych chtěla zažít to, co maminky nazývají "krásou zrození".
Dalšího otěhotnění se však velmi bojím...