Vážené nastavájící maminky,
asi by se více hodilo, aby tento příspěvek psala maminka našeho Jonáška, ale vzhledem k tomu, že se ve finále jednalo o císařský řez, kterého jsem se mohl ("děkuji, pane primáři")osobně zůčastnit, připadám si jako osoba nejpovolanější.
Zapoměl jsem říct, že Jonášek je náš druhý syn. Proto máme tu výhodu, že můžeme porovnávat jaký byl porod Michálka (3,5 roku) a jaký Jonáška (1 měsíc).
Ten první porod byl, až na příjemný pocit, kdy jsem odvážel manželku a Míšu domů, jedna hrůza za druhou, a to vůbec né pro průběh (nakonec to byl taky císař), ale z důvodů takříkajíc "lidských".
Zato u druhého porodu jsme museli (já i manželka) změnit názor na naše zdravotnictví. Těžko budu schopen přesně popsat z čeho jsem byli více nadšeni. Jestli z (opravdu lidského) přístupu pana primáře Jurčíka, doktorů a sestřiček, nebo z předporodní a v neposlední řadě poporodní péče, nebo snad taky z porodního sálu...
Každopádně nejlíp to asi podtrhují slova mé manželky Gábiny, když jsme si nebyli (kvůli žloutence) jisti, jestli půjde domů v úterý nebo ve středu:"Odsud nikdo nespěchá".
Připojuji své vřelé doporučení všem maminkám čekatelkám a hluboké poděkování personálu vysokomýtské porodnice
Pavel Krummer