S manželem jsme od sebe něco přes rok, když jsem od něj odešla, neustále mi vyhrožoval, že syna do péče nedostanu, že u soudu prostě nemám šanci. Pravda, soud se konal v dubnu minulého roku, oba jsme žádali syna do vlastní péče. Naházel tam na mě neskutečnou špínu, že jsem se o Honzíka nestarala, že jsem věčně flámovala po nocích, že v noci k němu vstával on. On byl ten, který býval po večerech prač, v hospodě nebo s kapelou někde hrával, prostě ve skutečnosti si navymýšlel, co se dalo. Během této "kauzy" jsem měla na OPD pocit, že vše jako by hrálo v jeho prospěch a já jsem se nedovolala pomoci a pochopení. Jakoby se kdokoliv ze soc. pracovnic bál k tomu nějak vyjádřit a poradit mi, co mám dělat. Je fakt, že Ex působí jako dokonalý herec a umí manipulovat s lidmi a ovlivnit je. Před soudem i po něm jsem myslela, že se zhroutím,když jsem viděla ten jeho usmívalící se obličej, že PROSTĚ NEMÁM ŠANCI! Neustála jsem v té době psychicky tento boj, který by se rozjel v nekonečný kolotoč odročování soudu s házením špíny jeden na druhého. Tak jsem přistoupila na jeho původní návrh, že syna budeme mít ve střídavé péči po týdnu. Ano, asi jsem byla zbabělá v té době, ale vím, čeho je můj Exmanžel schopný... Relativně jsme se do nyěnjška bali na věcech týkajících se syna domluvit. Ale teď nastal problém s výběrem školy. Bydlíme oba na periferiích většího města, ale ale každý na opačné straně města, vzdálenostně tak 8 km od sebe. Manžel mi opět vyhrožuje, že syn bude chodit do školy v místě jeho trv. bydliště. Já mu navrhuji, aby syn chodil do školy "uprostřed" v centru města, kde to máme každý domů stejně. Jsem taky přesvědčená, že tato škola v centru nabízí víc, než škola na periferii. Do práce chodím na osmou hod., takže je to ideální i pro syna, abych ho včas do školy odvedla, pracuju taky v centru, mám narozdíl od exmanžela stálou pracovní dobu, můžu synovi vytvořit pravidelný režim. On je živnostník, má volnou pracovní dobu, ale několikrát týdně pracuje ve večerních hodinách, což řeší různými hlídáními a vozením syna k prarodičům. Na druhou stranu je pro něj jednodušší v jeho týdnu dojet do centra a dát syna v klidu taky do školy. On ale neustále trvá na svěm a nechce přistoupit na kompromis, kzterý mu navrhuji. Pokud bych se měla zachovat jako on, a být s prominutím mrška, tak bych šla do školy v blízkosti mého bydliště, taky na periferii, a bez domluvy s ním syna jednoduše zapsala tam. Toto je podle mě krajní řešení, ale manžel mi stále potvrzuje svým chováním, že by se mě taky na to neptal a rozhodl by školu on. Tentokrát to nevzdám, i kdybychom měli jít k soudu, nechci mu pořád ustupovat!