Dobrá rada drahá. "Nejlepší odborníci" na výchovu jsou ti, co většinu času tráví nad psacím stolem psaním knih, knížku o porodech napsal pán, který sám nikdy nejen nerodil, ale ani se porodu neúčastnil. Taky jsem úvodní článek četla s tím, co se dozvím zajímavého na otázku "dá se agresivnímu chování předcházet." Spokojili se s konstatováním nemilé situace a že za to může televize. (je pravda, že kluci už si jednou hráli na Toma a Jerryho - ty si dáš kyblík na hlavu a já do něj budu mlátit, pak se vyměníme.) Tak co s tím? Určitá míra agresivity je v každém z nás, co můžeme pro svoje děti udělat je milovat je takové, jaké jsou, vysvětlovat, co se nám líbí, co ne a proč. V jedné knížce jsem četla, že děti většinou začínají zlobit nebo se chovat jinak než se nám líbí, když nemají pookraj naplněnou citovou nádrž, necítí v tu chvíli, že jsou milováni. Pro její naplnění je důležitý oční kontakt, soustředěná pozornost, tělesný kontakt a pevné hranice, co je a není správné. Zní to moc hezky a snažím se o to, občas se ale taky přistihnu při supervýrocích typu : "Okamžitě ho přestaň mlátit nebo dostaneš výprask." Tělesné tresty jsou projevem naší agresivity a taky mi uletí ruka, když mě vytočí, kdo z nás je dokonalý? Lepší je chválit a odměňovat za správné chování. Univerzální rada ve výchově
neexistuje, doufejme, že z toho praní o hračky a kousání vyrostou - moje zkušenost je, že se situace význě zlepší, když se děti dokáží pořádně domluvit, nemusí pak svou vůli projevovat silou. Pevné nervy všem maminkám a tak hodné děti, jak si zasloužíme, přeje Jířa