Hlasovala jsem pro málokdy, ale částečně proto, že nemůžu s čistým svědomím říct, že je to u nás tak akorát. Nejde mi totiž ani tak o fyzickou pomoc v domácnosti a při výchově, ale hlavně o to aby, když už je tatínek doma (je stále ještě pracovně dost vytížen), tak aby byl přítomen i "duševně", uměl se naladit na svého potomka, uvědomil si, že jeho chování je, ať chce nebo ne, vzorem pro jeho syna. Můj manžel se začal takto "duševně zpřítomňovat" až kolem synových tří let věku a já dodnes cítím, jak ty tři roky synovi někde uvnitř dušičky chybí. A to se mu dnes věnuje na jejich společných výletech opravdu naplno. Jenže život nesestává jen z výletů, ale i z každodenního potkávání se, rituálů a komunikace a tady jsou pořád kamenem úrazu manželovy příchody domů - často se dějí v době, kdy se už syn chystá spát nebo už dokonce spí. Pokud se to stane 5x v týdnu, ani ten nejbáječnější výlet nemůže tento ztracený čas úplně nahradit. Ale abych tu jen nesmutnila, chci ještě říct, že pevně věřím, že se rodinná situace bude dále měnit, (samozřejmě k lepšímu) a že cítím, že s očekávaným příchodem druhého potomka vzrůstá i manželova chuť a síla ke změně. Držím mu palce.
Ivana