Je mi 31 let a během svého života jsem si už párkrát "natloukla zadek". Vše ale beru jako cenné životní zkušenosti a díky za ně.Mým heslem je to, že co mne nezabije, to mne posílí. Koncem loňského roku jsem poznala svého nynějšího partnera a měla jsem pocit, že je to ten, na kterého stálo za to tak dlouho čekat. Podobné zájmy, pohledy na svět a na život, večery při svíčkách, dlouhé diskuze o tom, proč jsme teď a tady, spoustu něžností atd. Bylo mi jasné, že takhle to nepůjde celý život, že příjdou běžné starosti a problémy a snažila jsem se být na všechno připravená. Jenže v poslední době mám stále větší pocit, že v tom našem vztahu "potlačuji" samu sebe. Jsme totiž oba dva dost dominantní typy a doteď jsem se já snažila ve spoustě věcí být tolerantní a dost ustupovat. Ale nějak se toho ve mně nakupilo asi hodně a já začínám být vnitřně dost nespokojená a nešťastná. (Samozřejmě, že ne pořád). Jen mám strach, že pokud to takhle půjde pořád dál, budu zralá tak akorát na žaludeční vředy (v tom lepším případě). Snažím se o tom s partnerem mluvit, ale prozatím jsem nedosáhla moc velkých úspěchů. Vím, že se oba dva milujeme, a proto nechci propást šanci, která nám byla dána, ale nevím si rady v tom, jak partnera "přinutit", aby respektoval to, co mu říkám a dokázal pochopit i mé argumenty. Nemáte pro mně někdo nějakou radu? Jde vůbec v tomhletom člověka "předělat". (v hloubi duše doufám, že ano).
Ája