Přečetla jsem všechny příspěvky k diskuzi jedním dechem - a pokusím se reagovat z opačné strany barikády. Jsem smutná ženská středního věku, žiju na první i druhý pohled normální, celkem i fajn život. S manželem jsme přes 20 let a máme dvě odrostlé vydařené děti. Problém je, že si ani nepamatuju, kdy jsme se naposled milovali, bude to několik let. Jsem to já, kdo nechce. Jsem teď v podstatě frigidní a blíží se to k dotykové averzi. Vykoledovali jsme si tento stav zřejmě společnými silami, náš temperament se od začátku trochu lišil (můj byl menší - možná to bylo tím, že manžel byl můj první muž). Od začátku jsem cítila jistý nesoulad, ale podle literatury dostupné v té době se to mělo společným soužitím upravit (pěkná blbost). Můj manžel je velmi hodný, je skvělý otec, vždycky se se mnou podílel na domácích pracích, má mě (určitě) rád (ale nikdy mi to neříká). Citová stránka života je pro něho strašně složitá záležitost, nechce o ní mluvit ani se jí zabývat. Musím uznat, že pokud vznikne problém "materiálního" charakteru, je v řešení skvělý. Vážím si ho a mám ho ráda, ale spát s ním nedokážu. Asi to vzniklo tak, že mi celý život s ním chyběla hezká slova, uznání, trošičku lichotek, dotyky "neerotického" charakteru, dlouhé povídání, duševní rezonance. Neumí nic podobného. Pro něj je to zdržování, které ho nebaví. Dokážu to rozumově pochopit (v dětství prošel poněkud studeným odchovem), ale bohužel se to na mě podepsalo. Dost špatný vliv měl i jeho laxní přístup k hygieně. Dále považuju za strašnou chybu (mou), že jsem často "podlehla naléhání"- víceméně aby byl klid, ačkoliv jsem nebyla správně naladěná ani fyzicky připravená, takže milování mě téměř vždy bolelo. Výsledek je katastrofální - milování považuju za činnost, která je bolestivá, nepříjemná a navíc nebezpečná (velmi snadno otěhotním). Můj manžel se k tomu staví tak, že problém je na mé straně, tak bych si ho měla vyřešit. Byli jsme i v manželské poradně, moc to nepomohlo. V podstatě je závěr, že jsme oba normální, ale spolu neslučitelní. Stále spolu žijeme, protože to nepovažujeme za dostatečný důvod k rozbití jinak fungující rodiny - velmi lpíme na dětech. Jakékoliv pokusy o domluvu o této oblasti končí ošklivou hádkou. Pro úplnost se musím přiznat ke 3 nevěrám - nejsem na ně hrdá, ale nemůžu ani říct, že jich lituju.