Ahoj tady jedna zoufalá nerozhodná mamina,

mám dvouletého rošťáka Adama ( konečně usnul ).Jádro pudla mého "zoufalství", spočívá v děsivém nátlaku dobře míněných rad rodiny a okolí typu :
" Máte tak akorát čas zapracovat na druhém dítěti, vemte to hnedle z jedné vody načisto"(tchyně)
"Jedináčci jsou chudáčci,a jedno dítě by být prostě nikdy nemělo ! Nikdy nevíš co se může stát..." (prababička s Damoklovým mečem)
"Chtělo by to holčičku, ať to máte do páru..." (už ani nevím kolikrát jsem to slyšela).
Přitom manžel, sám jedináček po druhém dítěti v podstatě netouží, ale nechává to na mne. Moje těhotenství byla ta nejkrásnější etapa života, kterou jsem velmi intenzivně prožívala, porod byl velmi dlouhý, a (pro mne bohužel) skončil císařským řezem. Ale ani to by mne neodradilo od "pořízení "dalšího potomka.
Čeho se bojím je pocit, že příchodem druhého človíčka uberu tomu prvnímu část, ne-li většinu svého času, a nebudu schopna se jim oběma věnovat na 100%. Moc se snažím si v sobě srovnat protichůdné pocity, dříve přeci bývalo v rodině dětí víc a také se to zvládalo...Beru své mateřství hodně vážně, věnuji se Adamovi jak nejvíc můžu, jak pomalu roste a začíná chápat věci, prožívám znovu své dětství, vymýšlím hry, děláme různé tůry,atp.
Jsem opravdu zvědavá jak tuto situaci řeší jiné maminky...