Velmi dlouho jsem přemlouvala jako malá své rodiče, že chci sourozence. Dokonce jsem neměla ani nároky na pohlaví, jako většina starších sourozenců. Trvalo to několik let a nedočkala jsem se. Teprve později jsem se dozvěděla podrobnosti o matčině porodu, kteréžto zkušenosti vedly k tomu, že další dítě nechtěla, ač sama ze tří sourozenců. Svým rodičům dnes tuto skutečnost nijak nevyčítám, pochopila jsem jejich důvody a možná bych i sama jednala stejně. Touhu po sourozenci, spřízněné a věkově přibližně stejně staré duši, pociťuji i dnes, v dospělosti. Manžel má sestru, která má čtyři děti a bydlí poměrně daleko od nás, takže, i když si rozumíme, sesterská komunikace mezi námi není. Vídáme se velmi málo a zřejmě i moje děti si tetičku a strýčka jednou moc neužijí. A proč to tady vlastně píši? Abych odpověděla na vaše otázky ohledně více(dvou)dětí. Určitě bych byla pro, sama dvě děti určitě chci. Samozřejmě zavisí i na jiných aspektech jako finanční a bytové situaci. Jsem ale rozhodnutá tyto nástrahy překonat a mít nejen to jedno, které právě čekám. Abyste si nemyslela, že píši jenom za sebe, je to i názor mého manžela. Zbývá už jen zvolit vhodný věkový odstup mezi dětmi a to si musí rozhodnout každý sám. A že se nebudete moci věnovat oběma stoprocentně? Vaše děti to, při vašem přístupu k výchově, nepocítí a jednou budou rádi, že nejsou sami. Přeji vám hodně štěstí v rozhodování a později i pevné nervy.