Hanele,

já to měla proti Tobě jednodušší tím, že jsme s přítelem nebydleli. A chodili jsme spolu necelý půlrok. To potom není tak těžké ten vztah ukončit, jako když jsi na někoho zvyklá. I tak to ale stále prožívám bolestně..:-(

Nepsala jsi, jak máš velkého syna. A jestli je váš společný s přítelem nebo ne. Musíš myslet na dítě, on všechno vnímá, i když se třeba nehádáte před ním. A ponese si to sebou do života. Zkus navštívit psychologa. Sama nebo s přítelem. Jestli vás má rád, bude mít snahu problém řešit a ne před ním utíkat. Když nebudeš mít odvahu někam jít, zkus alespoň zavolat na linku důvěry, vypovídat se, poradí Ti jak dál.
Já ve své době (manžel od nás odešel před dvěma lety, děti byly ještě hodně malé) chodila pravidelně k psychiatricce. Fungovalo to tak, že jsem jí tam vždycky říkala co je u nás nového, pak jsem tam brečela a potom jsem společně s ní domlouvaly nějaké další záchytné body jak dál. Postupně jsem začala situaci zvládat a byla jsem schopna vidět svůj život nadějněji. Dnes jsme třičtvrtě roku rozvedeni a vycházíme spolu docela dobře. Musím říct, že díky dětem jsem v sobě objevila takovou zvláštní sílu, odvahu nenechat zníčit život sobě i jim. Jako dítě jsem měla smutné dětství - táta pil, taky utíkal od nás raději do hospody a časem se to zhoršovalo natolik, že jsme mívali strach, kdy přijde, zda přijde a v jakém stavu. S bráchou a sestrou jsme mámu prosili, ať se s tátou rozvede, ale ona od něj nedokázala odejít. Táta potom onemocněl a zemřel, když mně bylo 17let, takže se to vlastně "vyřešilo samo", ale nikdy na tu hrůzu nezapomenu. Takže si vždycky vybavím své dětství, své pocity v té době a to mi nedovolí, abych nechala své děti trpět.

Moc Ti přeju, abys měla tu odvahu začít řešit život svůj a Tvého syna
Kdyžtak napiš, co je nového
Zuzka