Ahoj,

já sama zatím děti nemám, studuji, je mi šestadvacet a hrozně se těším, že nejpozději do třiceti budu mít prvního drobečka, a po něm ještě tak dva další (pokud to dovolí zdraví, všechno ostatní se nějak zvládne). Já sama jsem ze dvou dětí. Samozřejmě byla období, kdy bych sestru nejradši prodala nebo vyměnila, ale popravdě řečeno, neumím si představit, že bych ji neměla. Můj muž má dva sourozence, sestru o dva roky mladší a bratra mladšího o osm let. S oběma vycházíme velmi dobře, a byla jsem šťastná, kolik prima lidí mi svatbou přibylo do rodiny. A proč si myslím, že jedno dítě je málo? Měla jsem kolem sebe několik takových během základní školy. Všichni byli poněkud více rozmazlení (někteří opravdu extrémně), většinou na nich (coby jediném potomkovi) rodiče lpěli tak, že na případné výchovné akce nemohlo dojít (co kdyby s nimi jejich miláček přestal třeba mluvit!), a tyto děti buď byly stranou kolektivu, nebo neuznávaly jiné než vedoucí místo v něm. Zkrátka trošku nabourané sociální vztahy.

Zdraví

Lenka