Ahoj Kláro,
víš některé příběhy jsou si neuvěřitelně podobné... Snad Ti pomůže, když budeš vědět, že nejsi v takovém průšvihu úplně sama.
Náš "tatínek" je pravděpodobně trošičku nevyspělý a o svého budoucího potomečka dosud moc zájmu neprojevil. Teprve během těhotenství, které je mým prvním - je mi 28, jsem zjistila, kolik mám opravdových přátel a na kolik mě podpoří vlastní rodiče... Ve 2-5 měsíci jsem trpěla velmi podobnými stavy jako ty - noci jsem probrečela, nejedla jsem nebo jsem se naopak přežírala. Být maminka je ale taky o obrovské zodpovědnosti, tak jsem se nakonec vzpamatovala a i když pořád nevím, jestli budeme jenom 2 nebo 3 /manželství mi nikdo ani nenabízel/ se ještě ukáže. Ale věř mi,zatím minimálně pohled na stále se zvětšující bříško a povídání si s tím ukopaným a ŽIVÝM tvorečkem stojí za to!!!!
Měj se moc hezky a opatruj vás.Kamila