Co se týká toho zvyšování hlasu, záleží hodně na tom, co dítěti přikazujeme. Bude rozdíl, jestli mu budu říkat - "je oběd, běž si sednout ke stolu" nebo "nech toho brášku", když ze žárlivosti bije mladšího sourozence, (který je ještě kojenec a tudíž si určitě nezačal). V tom druhém případě si myslím, musí být neuposlechnutí toho okřiknutí ihned potrestáno a jediný přijatelný trest pro takový přestupek (po té, co jej odnesu kousek dál, aby v tom nemohlo pokračovat) je jedna přes zadek. Takže obecná zásada, nezvyšovat hlas, není myslím univerzálně použitelná.
Jistěže ve výchově nemají zákazy a hubování moc převyšovat chválu, ale čtu teď knihu "7 nehorších rodičovských omylů". Píše se tam mimo jiné o dětech, kteří při nastoupení do školy nejsou schopny vykonat samostatně jakoukoliv práci aniž by nad nimi někdo pořád nestál a za každou sebemenší prkotinu je nechválil - toto jako důsledek pozitivní výchovy praktikované v Americe někdy poněkud přehnaně. Opakem disfunkce je zase disfunkce.
Co se týká ochoty malého dítěte k vykonávání nějaké činnosti - mám zkušenost, že hodně záleží na prvním kontaktu dítěte s touto činností. Typicky to např. platí pro uklízení hraček v dětském pokoji. Pokud tato činnost nabude punc něčeho potupného, co musí dítě pod hrozbou trestu nuceně vykonávat, je to chyba. Bude to dělat nerado a s odporem a neobejde se to bez soustavných dohadů. Prakticky cokoliv, co ale já dělám, chce dělat dítě se mnou. Podá-li se mu ten úklid hraček jako něco, co nejprve děláme společně a s čím mi smí pomáhat, je pak časem hrdé na to, že to zvládlo samo a není nutné ho k tomu nějak extra nutit.
Také zajímavý jev u tříletého dítěte je určitá zpožděná reakce. Dítě nejprve na jakýkoliv požadavek odpoví automaticky "Ne". Pak se teprve zamyslí a během následující půl minuty obvykle požadavek vykoná. V té první půlminutě je jaksi zablokované a požadavek nevykoná ani pod sebevětším nátlakem. Člověk se prostě musí udržet a hned ho neseřvat.
A ještě bych dodal, že ve výchově je i několik dalších velmi důležitých zásad, které by neměly upadat do ústraní, ale nejsou v článku zmíněny - když už to má být o ideální výchově. Například to, že rodiče musejí spolupracovat a koordinovaně zakazovat a povolovat totéž bez ohledu na to, komu si dítě řekne o dovolení. Také by se neměly nechat příliš unášet svou momentální náladou a totéž jednou přehlížet a podruhé trestat. Ale o to by bylo ještě na dlouho...
Takže dík za podnětný článek a diskutujte taky někdo, je tady nějak mrtvo.