Ja a muj mladsi bratr jsme vyrustali s maminkou a jejimi rodici. Moji rodice se rozvedli kdyz mi bylo sest. Muj otec si nasel novou partnerku. O tom jsme toho moc jako deti nevedeli. Vzpominky na otce mam dve. Prvni – je mi 5 a ucim se jezdit na kole. Moc mi to nejde a otec se zlobi. Druha – je mi 18, dosahla jsem dospelosti a do moji prvni prace za mnou prijde otec. Necekala jsem to po tech letech a jsem prekvapena. Nevim, jestli mu mam vykat nebo tykat. Zvlastni pocit, muj otec a cizi clovek v jedne osobe. Rika neco jako co jsme si to jsme, ted jsi dospela, tak muzeme zacit od znova. Nedokazu na to odpovedet hned, ale vim ze tak jednoduche jak on to rika to nebude. Cele detstvi mi moc chybel, ale ted si najednou nemame co rict. Nikdy s nami neslavil narozeniny ani vanoce. Nikdy nevidel moje vysvedceni. Nepamatuju se na zadny darek od nej, na zadny vylet, na nic. Cerna dira. Potrebuju cas vsechno si to rozmyslet, srovnat v hlave, pochopit. Uz jsem dost velka na to, abych rozumnela tomu, ze lidi co se meli radi uz spolu byt nechteji a rozvadeji se, jejich vztah odesel. Tomu rozumim. Nerozumim ale tomu, ze nektery rodic je schopny za sebou udelat tlustou caru a za tou carou nechat i sve deti. Nezajimat se o jejich prvni den ve skole, nefoukat jim bolistky, nesdilet s nima radosti a uspechy.

Skoro vsechno se da ale odpustit a snad i zapomenout. Moc bych chtela mit tatu. Za 1/2 roku je vsechno jinak. Muj mladsi bratr je velmi vazne nemocny. Je v okresnim meste v nemocnici a nikdo nevi co s nim bude. Ceka ho narocna operace a bojime se o neho. Mamka aby s nim mohla byt co nejcasteji v nemocnici a starat se o neho musi kvuli tomu zmenit praci. Vstava ve ctyri rano, jde do prace a po praci hned na vlak a jede do nemocnice. Moc penez nemame, mama pracuje na zkraceny uvazek a ja mam sve prvni zamestnani. Ale kdo by myslel na penize, hlavne doufame aby se operace povedla a nenechala zadne trvale nasledky. A prece jeden clovek na penize mysli – muj otec. V te dobe zada o snizeni vyzivneho. Na me uz neplati, ja jsem sobestacna, ale kdyz je ted muj bratr v nemocnici, tak prece nic moc nepotrebuje, jidlo ma zdarma, erarni pyzamo. Podivat se za nim nebyl ani jednou. Asi je nakonec lepsi, ze zustal mimo nase zivoty. Je to uz skoro 11 let co jsem ho videla naposledy.

Tato zivotni zkusenost ve me vypestovala jedinecnou vlastnost a to zodpovednost jak sama za sebe, tak za sve nejblizsi. Vzdycky kdyz ctu nejakou studii nebo statistiky o detech z "rozvracenych" rodin (to slovo nemam rada, protoze rodina ze ktere pochazim ja neni rozvracena, a presto, ze ji zastupuje jenom jeden rodic je fantasticka), tak me mrzi s jakou lehkosti nas, deti rozvedenych rodicu, odepisuji. Dost se me to dotyka, protoze sama sebe vidim jako velmi zodpovednou a uspesnou zenu. Mam pekny vztah s maminkou i brachou, mam skveleho pritele a priznavam, ze spolu zijeme uz ted pred svatbou (asi tak jako deti z uplnych rodin v dnesni dobe :-)), sice pri praci, ale podarilo se mi vystudovat nadstavbu, nekourim a ani nemam problemy s alkoholem, s drogama nebo se zakonem, mam praci, ktera mne bavi a kdyz me potkate na ulici, tak tezko poznate, ze jsem vyrustala bez otce. Osobne si myslim, ze jeden kvalitni rodic (v mem pripade vsechen dik patri moji mamce) mnohdy znamena vic nez dva nekvalitni rodice. Nejtezsi je asi zbavit lidi predsudku a presvedcit je, ze i ja (a ostatni deti rozvedenych rodicu) jsem schopna kvalitniho vztahu, prestoze jsem nikdy zadny vzor doma nevidela.

Tak co rict na zaver, snad jenom to, aby tech rozvodu ubyvalo a kdyz uz to nahodou nekoho potka, aby tim netrpeli deti.