Milá Petruše,
poprvé jsem odpovídala jen na 1.část Tvého článku, teď znám i druhou. To je síla, fakt děsná síla!!!
Ještě že psychiatři bedlivým zkoumáním nakonec došli k závěru, že to byla jen slabá poporodní deprese! (Tak to u mě bylo možná zpočátku taky tak...)
To člověka potěší. Ale vše jste přežily a Ty jsi vnitřně povyrostla, snad je dobré věřit jako východní národy v karmu a moct si říct, že jsem tím utrpením třeba odčinila nějaké svoje minulé chyby... Víc se s tím dodatečně stejně moc dělat nedá. Jen to nějak přijmout a žít s tím.
Já jsem se naštěstí hospitalizaci vyhnula díky hodnému doktorovi (přesto mi ji nabízel, pak mě ale pustil domů na ambulatní léčbu s vědomím, že si babičky budou střídavě brát dovolenou... a napsal mi do papírů středně těžká deprese 5měs. po porodu... Laktaci jsem si zastavovala sama pomocí mokrého obinadla, kterým jsem se fačovala - s asistencí babiček, popř. taťky. Děsně jsem ořvala to, že jsem musela přestat kojit. Bylo to tak intimní spojení... Ale už jsem fakt nevěděla, jak z toho ven...) Kde byl ale začátek všeho a jak se měl podchytit, to teď nevím. Snad jen mám určitou představu, co bych mohla podniknout příště... jestli nějaké příště bude, v což doufám.
Tak hodně štěstíčka, Terka má silnou a statečnou mámu! Jsem v mysli s vámi.
Ahoj, Ester.