Vanda : "Víš, já bych dceři řekla asi to samé co Ty (u nás to ale bylo jinak), jenom bych prostě počítala s tím, že i když jí v dobré vůli poradím počkat, tak se stejně může stát, že ona na to počkání nepřistoupí. To je vše. Ano, být pořád stejně náročný, ale POČÍTAT s tím, že již nezáleží jen na mém přání."

Katka: no , takže v čem se vlastně lišíme? Já bych toto s klidným svědomím podepsala, protože to je přesně to, co tady říkám.

Vanda: "Jinak já za sebe nepovažuji za tragedii když mladý člověk začne v 18-19 letech žít s partnerem. Podle mne je to velmi dobrá škola života, žít spolu dá člověku úplně jiný rozměr a zkušenost ze vztahu než když se vídají dvakrát týdně v kině nebo v parku. Ne každej na to samozřejmě má, ne každej má tu potřebu. Je to strašně individuální. Odchod jaký tu byl popisován není jediným modelem. Já jsem z domova odešla tak jako tak, naprosto v pohodě a přirozeně, tak bylo jedno, jestli bydlím ve vzdáleném městě na koleji nebo "ve svém". Stejně už jsem nebydlela s rodiči."

Katka: Jistě. Souhlasím: Taky jsem po maturitě vypadla z hnízda a bylo to moc dobře. To už jsem ale byla "dospělá"...