Milado, v případě vašeho známého vdovce, který si vzal ženu s třemi dětmi celkem chápu právě tu ženu, kterou uspokojilo, že ji řekl, že bude na tom čtvrtém místě, hned po těch dětech. Té ženě to dalo pocit jistoty, že partner bude její děti a její vztah jako matky respektovat a nebude se snažit drát se na prví místo před ty děti, které by tím časem mohly eventuálně trpět. Ale já osobně si myslím a alespoň u sebe to vidím tak, že můj vztah k dětem a můj vztah k manželovi nebo partnerovi jsou paralelní a neslučuju je, jsou to prostě jiné lásky. Kdybych je měla brát nějak stejně, což podle mě nejde, mohlo by se stát, že by člověk třeba i podvědomě začal přemýšlet o prvenství toho kterého vztahu a nerada bych, aby to ani vzdáleně s přeháněním a nadsázkou, připomínalo nějakou osobní Sophiinu volbu.
Asi to zní blbě, možná jsem to jako přirovnání neměla použít, protože Sophiina volba se týkala dětí. Ale tak nějak mi to zdůvodňuje můj postoj k dětem a muži. Miluju je všechny, ale k dětem je to láska mateřská, k muži je to láska jiná. Jsou pro mě důležití všichni. Jinak kdybych se měla teď hypoteticky rozvádět a časem si vzít někoho jiného, tak taky budu na první místo stavět ty děti. Alespoň zezačátku, než bych si byla jistá, že ten nový partner se nebude s dětmi porovnávat a bude respektovat, že moje děti jsou pro mě důležité a nechci je novým vztahem ohrozit. časem bych asi vztah přehodnotila a brala bych je všechny tak, jak to cítím teď ve svém manželství. (Samozřejmě , kdyby vztah fungoval).