No, to předstírání asi musí být kámen úrazu, to uznávám. Když to takhle člověk čte, musím říct, že v předstírání žít klidný a harmonický život nelze. Myslím, že kdyby se podařilo uskutečnit nějaké usmíření mezi potenciálními rodiči, kteří mají tento problém, nějaké dohody, jak to dělat dál, bylo by to pro děti dobré, nezbourat jim to, co mají. Taky záleží na věku těch dětí. Jo, jo, teorie a praxe. Včera, když jsem tak přemýšlela, kdyby se něco podobného stalo u nás doma, říkala jsem si, to bych těm dětem udělat nemohla, zatahovat je do našich problémů. Museli bychom se nějak dohodnout a neničit jim dětství. (mluvím teď o dětech 4 a 2 roky, potom máme ještě syna 17, ten by snad nějaké pochopení měl, ale i pro tak staré dítě to je asi rána). Zvládnout to bez hádek, velkých emocí a scének, to by bylo lepší. Teď je otázka, jestli to vůbec jde. Ze začátku asi ne, možná časem.