Ahoj všici,
moc se bavím při čtení postřehů z "takyvelké" rodiny, akorát víc holčičí - já mám doma kluky 4 - 3 malé a jednoho velkého, který je můj manžel.
Problém, který je popsán v článku moc dobře znám, akorát teď je ještě navíc umocněn tím, že 2 kluci už chodí do školy, nejmladší do MŠ. Všichni 3 kluci na keramiku - a aby toho nebylo málo, každý samozřejmě někam jinam, protože "přece nebudu chodit tam, co brácha". Úplně běžně se mě stává, že ztrácím přehled... Školní kluci sportují a mají rozličné zájmy - opět každý někde jinde a nějaký jiný. Včera se mi stalo, že jsem prostřednímu Mílovi místo kimona (chodí na judo) přibalila plovací ploutve (nejstarší Kuba chodí na potápění, že ...). Doma jsem si posléze vyslechla patřičné komentáře o mém stárnutí...
Jedno chci dodat - můžete učit samostatnosti jak chcete, můžete mít spoustu dobrých předsevzetí, můžete - ale Ti Vaši miláčci vždycky budou mít navrch!!!!! Nejvíc spokojená jsem na začátku nějakých prázdnin, případně o víkendu, kdy se naši hodní dědečkové a babičky uvolí, že si to klučičí stádo, které ani chvíli neposedí, vede si svou a rozbíjí úplně cizí okna, vezmou alespoň na pár dní k sobě (máme jednoho odvážného dědu, který ač sám, bez babičky si je bere všechny - heč). Ale ruku na srdce, 1. den slastně relaxuji, druhý den uklízím spoušť, která po nich zbyla a 3. den už se mi začíná stýskat a něco mi chybí - třeba to slastné "Mílo vypadni, nebo Ti urazím palici!!!" - nejstarší vede monolog k prostřednímu poté, co si on dovolil vstoupit na jeho výsostné
území.
Přeji všem krásné dny s našima dětičkama, vždyť jak říká můj otec: "co jsme si udělali, to také máme".
Petra