Jsem vážně moc ráda, že jste sebrala odvahu a podala stížnost. Postup se zdá být nadějný. Je to šílené. I když to stav Vašeho dítěte nezlepší, udělala jste alespoň něco pro to, aby se to třeba nestalo někomu dalšímu... V sobotu jsem byla nakupovat a potkala jsem doktorku, která mě měla po dobu hospitalizace na starosti. Vezla kočárek s malým miminkem-dle oblečení chlapeček. Tato doktorka mě ujišťovala, že se můj zdravotní stav dítěte absolutně netýká, tato doktorka byla svědkem UTZ, kdy bylo dítě už VELMI neklidné(nemohlo dýchat a vlastně bojovalo o život, jak mi později řekli) a ani to s ní nehlo. Jen koukala, aby byl UTZ vyřízen (ona jen ale přihlížela, vlastní utz dělal vedoucí UTZ, ktrerý byl značně rozladěn, že nemůže natočit průtoky pupečníkem, protože díkě s sebou neuvěřitelně trhalo), tato doktorka spolu s vedoucím UTZ byla u toho, kdy byl pomocí UTZ zjištěn exitus dítěte... Řekla jsem si, že jestli ji ještě potkám, tak ji něco řeknu. Potkala jsem ji ještě jednou, tak jsem se jí zeptala, zda to je opravdu ona, pak jsem se zeptala, jestli si mě pamatuje. Řekla, že ne (jak jinak - spíš si myslím, že si mě neuměla zařadit). Já jí řekla, že já na ni dosmrti nezapomenu, protože gynekolog, který neví, že těhotenská žloutenka ohrožuje život plodu, se zapomenout nedá. Popřála jse zdraví jejímu dítěti a odešla. Pak jsem to setkání několik hodin vydýchávala a plakala jsem, protože všechny emoce a pocity se vracely... Co se našeho setkání týče, tak ráda, ale neumím být konkrétní v čase. Určitě se ale domluvíme a setkáme se!