Milá Petro s Kryštůfkem,
Díky za odpověď. To je fakt zajímavé, co píšeš, a dodává mi to sebedůvěru, že to snad jednou zvládnu taky:-) Víš, mám jinak pořád obavu, že třeba znova otěhotním (nebo porodím) a spadnu do toho zas – a co pak??? Dvě ubohé opuštěné děti a matka v blázinci. Tatínek musí pracovat (a i tak berem pár stovek soc.podpory), žertem mi jednou říkal, že jestli se zabiju, dá malou „do útulku“ /jasně, že by to neudělal!/ Tohle mi fakt dodává jistotu, že to není jen buď anebo. Jo nebo ne. Třebas pro přirozený porod jsem všemi deseti, neprotestovala bych proti císaři, kdyby mělo miminko šňůru kolem krku a dusilo se. Jde o to, aby se císař nedělal, když to není nutné, anebo jiné porodnické zákroky. Podobné to je s antidepresivy. Bránila jsem se jim zuby – nehty (až mě to skoro stálo život) – rodina si se mnou dost užila, chudák manžel! Pořád koketuju s možností se jich zbavit. Ale já vím, možná to je zahrávání si s ohněm – bez vědomí doktora nic nepodniknu. Takže tolik k tomu paradoxu: přirozený porod a antidepresiva, který sama v sobě mám. (Jenže kdyby mi dětské sestry malou hned po porodu nesebraly a já si nezažila ten šok, že jí prostě nemám – i když na to mám právo, slibovaly mi jí, obě jsme přece zdravé, nebo snad ne?! – třeba bych do toho nespadla. Třeba jo, třeba ne. To se neví. Neviním ze své depky porodníky, rozhodně ne. Snažili se. Zato ty dětské se nesnažily vůbec. Jen si myslím, že humanizace by českým porodnicím prospěla, jakož i uvedení přirozeného porodu z teorie do praxe. /Teď mi to možná Lukáš nandá :-)/
A ještě k Tvé depce. Pokud je sezónní (vždy na podzim či v zimě?), s tím se asi bez léků moc bojovat nedá, nebo ano? (nějaká terapie světlem, zeleninkou:-)) – existuje to? Psychoterapie je tady asi krátká, což?
Ahojky, Ester.