Miluško, já se přidávám k Lídě, mně by takovýto model VŮBEC nevyhovoval, zbláznila bych se.

Sebevědomí mého muže nestojí na tak křehkých nohách, aby ho mohlo ovlivnit vědomí, že je výhradním živitelem rodiny.

Já mám to štěstí, že moje práce jde dělat i z domova, takže opravdu ty prcky mám za zadkem 24 hodin, hlídání máme minimální. A jak jsem vděčná mému muži, že si je teď vzal chvíli na starost, abych mohla dodělat nějakou práci.

A ty školky bych nezavrhovala - už teď vidím, že jsou pro moje skoro 4 leté dítko schopné v této fázi v určitém smyslu udělat mnohem víc než já - pořád nějaké aktivity, malování, hraní s dětmi, zatímco já se musím přizpůsobovat tomu mladšímu (1 a kousek).

Chápu, co chceš říct, taky si neumím představit "frknout" dítě do jeslí a jít na 8 a víc hodin do práce, ale z vlastní zkušenosti vím, že když se člověk opravdu těch 24 hodin věnuje jen dětem a nemá ani chvilku oddychu (byť i jen z "přešaltování" na jinou činnost), tak s nimi toho nepodniká zdaleka tolik, co by mohl, protože je unavený ze stereotypu a nemá kde "dobít" baterky.

A už vůbec bych si nepřála úplnou finanční závislost na manželovi (není to tím, že bych mu nevěřila, ale mně by bylo strašně hloupé, že ho v tom nechám samotného).