Domnívám se, že na tuto otázku není jednoznačná odpověď, záleží na povaze dítěte i rodičů. Moje zkušenost je taková, že dcera spala nejprve ve své postýlce v ložnici rodičů, později (asi ve 3 letech) měla svůj pokojíček. Do naší ložnice přicházela jen když se jí zdál v noci ošklivý sen a nemohla potom usnout. Synovi jsme odstěhovali postýlku do dětského pokoje v jeho 4 letech. Dodnes v noci přichází do naší postele a uvelebuje se mezi námi. Myslím si, že pokud to nevadí rodičům, není důvod dítě od sebe odhánět, jeho důvěra a pocit bezpečí je asi důležitější než pocit soukromí rodičů.
Co se týče obav o zalehnutí dítěte, to snad přichází v úvahu spíš u novorozenců, a to se ještě domnívám, že normální matka své dítě nemůže zalehnout, neboť o něm ví neustále, i ve spánku (taky se budíte jen když brečí vaše dítě, ne?). Takže pokud není matka nemocná, opilá, pod vlivem nějakých léků nebo omamných látek, případně naprosto vyčerpaná, nebála bych se o dítě v její posteli (Platí i o otci).
Dítě přeci potřebuje mít jistotu, že rodiče jsou nablízku, že se k němu vrátí, pokud museli někam odejít, že ho neopustí, že ho milují. Pokud tu jistotu dítěti poskytneme, nebojí se okolního světa. Pokud ho od sebe odháníme do "jeho" postýlky a "jeho" pokoje, cítí se odstrčené, opuštěné a nejisté, bude na vás viset, bude se o vás bát.
Samostatný pokoj je možná hygienicky vhodnější, poskytuje dětem klid ke spánku, umožňuje rodičům souromí, dává pocit, že dítě je už velké a samostatné.
Pokud ale dítě chce být s rodiči, rozhodně bych mu to umožnila v co největší míře. Vždyť v postýlce tráví značnou část života a blízkost rodičů je signál, kterému dítě rozumí podstatně lépe než slovům.
S pozdravem Pavla Vavrdová