Gynekologicko-porodnické oddělení
Nemocnice Český Krumlov
Nad nemocnicí 153
Český Krumlov
381 27

Chvalkov, 3.1.2004

Vážení zdravotníci, lékaři, porodní asistentky, dětské sestry,

Byla jsem ve Vaší porodnici dne 18.12.2003 přítomna u porodu své kamarádky.
Sama jsem už čtyřikrát bezproblémově rodila, takže vím, jak normální přirozený porod probíhá, a některé Vaše praktiky se mě dost nepříjemně dotkly.
Píšu Vám jako členka hnutí H.A.M (Hnutí za aktivní mateřství), kterému jde o humanizaci porodů v ČR, jako matka, která zažila třikrát přirozený porod v domácím prostředí s porodní asistentkou a jako žena, která je hodně citlivá na zacházení s rodící ženou. Mám k porodnímu procesu až filozofický vztah, považuji ho za existenciální zážitek v životě ženy a přála bych všem ženám, které chtějí rodit přirozeně, aby mohly i v porodnici. Tedy a la motto „Přibližme porodnice domácímu prostředí“, ač sama vím, jak daleko je naše realita od tohoto přání a nejsem si jistá, jestli je to vůbec splnitelné. Ale – všichni jsme tak nějak na cestě.
Mou motivací k napsání tohoto dopisu je právě snaha o zlepšení péče pro matku a dítě ve Vaší porodnici a pokud toto psaní bude k tomu přínosem, budu ráda.

Ještě bych na úvod ráda napsala, co rozumím pod pojmem „přirozený porod“, ze kterého vycházím, protože je možné, že pod tímto pojmem chápete něco jiného než já. Definice tohoto pojmu, o kterou se pokusím, je silně ovlivněna prožitky mých vlastních porodů v domácím prostředí. Proto bude možná jiná, než ta Vaše, která se patrně opírá o lékařsky vedený porod v porodnici, protože s porody doma naši lékaři nemají zkušenosti. Berte mě tedy jako obohacení.

Přirozený porod pro mě není primárně definován přítomností či absencí speciálních zařízení (vana, normální postel, míč, porodní stolička, porodní pokojík s ribstolem, bez přístrojů), ale je definován přístupem k porodu. A to jak ženou-rodičkou, tak jejím okolím.
Přirozený porod je porod bez vnějších zásahů, kdy žena-rodička chce a umí naslouchat svému tělu a chovat se podle toho a její okolí jí to umožňuje a podporuje ji v tom.
Na jedné straně musí být tedy kompetentní žena, která věří sama sobě, svému tělu a ví principiálně, co chce a uplatňuje to a na druhé straně musí být okolí, které to akceptuje, respektuje a poskytne ženě potřebnou podporu a pomoc. Okolí je v pasivnější roli než žena, vyčkává, nechává ženě pole působnosti, nezasahuje do porodního procesu samovolně, nýbrž jen tehdy, když mu žena dá najevo, že od něj něco potřebuje.
Přirozený porod vychází z filozofie, že žena je sama schopna porodit své dítě.
To je veliký rozdíl oproti definici porodu v porodnicích obecně, kde se vychází z porodu jako a priori nebezpečného a riskantního dění, při kterém se žena neobejde bez odborné pomoci.

A teď už k vlastnímu porodu mé kamarádky:
Moje kamarádka měla zdravé fyziologické těhotenství a přála si co nejpřirozenější porod.
V porodnici v Českém Krumlově byla na návštěvě ten samý den dopoledne, kdy nakonec večer porodila a ptala se provádějícího personálu na věci typu: Kdy aplikujete oxytocin? Kdy stříháte (epiziotomie)? Pokaždé prý dostala odpověď: Pouze tehdy, když je to třeba.

Do porodnice jsme dorazily v době, když už měla silné stahy. Sestry ji vzaly dovnitř na příjem. Přestože věděly, že budu rodičku doprovázet celou dobu při porodu, zavřely přede mnou dveře a řekly, ať počkám. Moje kamarádka byla v té době jediná rodící žena v porodnici.
Myslím, že v této chvíli mluvím za mnoho partnerů a osob, kteří doprovázejí své blízké
a i za mnoho žen-rodiček, když řeknu, že jakékoliv oddělení od svých blízkých prožívají jako nepříjemné. Tito lidé přišli s ženami do porodnice proto, aby s nimi spoluprožívali porod se vším všudy a aby je mohli podpořit. I při příjmu může žena potřebovat podporu. Tak to bylo mimochodem i v našem případě, jak mi později kamarádka sdělila.

Čekala jsem tedy za zavřenými dveřmi, až mi budou otevřeny a trpěla jsem, když jsem slyšela, jak se sestry snaží s mou kamarádkou v jejích už mohutných bolestech vyplňovat příjmový formulář. Z jejího přerývaného hlasu, vzdechů a hekání jsem poznala, že už není příliš schopna se vyplňování účastnit.
Proč se musí i s matkami, které přijdou v tak pokročilém stádiu porodu, vyplňovat formulář při příjmu, když tyto ženy de facto už nejsou schopné s personálem formulář vyplnit? Rodící ženě by v první řadě mělo být umožněno, aby se mohla plně soustředit na svůj porod a ne být z něj vytrhována, což vyplňování příjmového dotazníku je. Prožívala jsem tuto skutečnost jako neúctu porodnice k ženě-rodičce a k porodnímu procesu vůbec.
Chápu, že zdravotnická zařízení mají jistá nařízení a předepsané formality. Ale očekávala bych, že tyto formality budou maximálně podřízeny ženě-rodičce a ne že se ona v jejím stavu bude muset podřizovat jim.

Asi po deseti minutách jsem to nevydržela a zaklepala jsem. Sestra mi otevřela a já jsem se dožadovala přítomnosti své kamarádky. Pustila mě k ní. Na tomto místě budiž připomenuto, že mi nikdo nevynadal, nezavřel přede mnou opět dveře, neposlal mě domů, ani nic podobného, co se občas děje v jiných porodnicích. Děkuji.
Budoucí maminka seděla na křesle připojená na monitor, svíjela se v porodních bolestech a snažila se poslušně odpovídat na otázky sester. Alespoň jsem si k ní sedla, chytila ji za ruku a snažila jsem se jí to nějak ulehčit. Později mi řekla, že byla moc ráda, že jsem přišla, že tam v té situaci nebyla sama. Tak vidíte, jak je to pro ženy-rodičky v každém okamžiku důležité.

Po monitorování byla kamarádka panem doktorem vyšetřena a řekla, že by ráda šla do sprchy. Bylo ale řečeno, že „již budeme rodit“ a byly jsme obě směrovány k porodnímu stolu v porodním sále. Později mi kamarádka řekla, že by byla ráda rodila na normální posteli, kterou českokrumlovská porodnice nabízí v rámci alternativního porodu. Ona sama si o ni v té chvíli ale neřekla a personál porodnice jí tuto možnost aktuálně nenabídl. Spíš bylo vše automaticky směrováno na klasický porodní sál. Rodička se podřídila. Škoda.

Porodní stůl byl polohovací a na mou prosbu sestra zvedla jeho část u hlavy, takže kamarádka zcela neležela, ale ani neseděla - byla v polosedu.
Na křesle, kde seděla předtím, přicházely bolesti pravidelně jedna za druhou a porod pěkně postupoval. Na porodním stole se však bolesti zastavily, byly menší a méně časté. Porod se jakoby pozastavil. To konstatoval personál a to jsem registrovala i já. Zeptala jsem se kamarádky, jestli by si nechtěla více sednout (předtím na křesle vsedě pokračoval porod lépe). Ona řekla, že ano. Nikdo z personálu to ale nereflektoval, nikdo nevytočil podhlavní část porodního stolu ještě výše nebo jí nenabídl aspoň polštář pod hlavu či za záda nebo nějaké jiné opatření. Tuto tichou poznámku lékař a sestry prostě ignorovali. Kdybych měla více odvahy, řekla bych jí: „E., slez s toho stolu, postav se, projdi se trochu, pojď to zkusit, třeba Ti to pomůže.“ Čerpala bych tím ze zkušeností ze svých porodů, kdy jednoduché věci jako změna polohy, přítomnost či naopak absence určitých osob, teplá voda, nebo jen prosté uplynutí času porod zase „rozproudily“. Ovšem v situaci, že žena-rodička leží na porodním stole, pan doktor jí sedí u nohou a má již ruce v její vagíně, kolem poletuje sestřička a nikdo z nich nereaguje ani na lehkou výzvu ke změně z polosedu do sedu, se „návštěvě“ těžko navrhuje „tak slez z toho stolu a pojď se projít“.
Takže se žádná změna polohy nekonala. Kamarádka ležela dále na porodním stole a prodýchávala své občasné bolesti. Za chvíli se sestra otočila a začala za sebou v regále něco dělat. Brala do ruky injekční stříkačku a jiné pomůcky.
„Vy jí budete něco píchat?“ zeptala jsem se. Mluvila jsem normálním tónem, ale ve své podstatě jsem byla pohoršena tím, že se sama musím ptát a že zdravotnický personál nepovažuje za nutné sám od sebe informovat o tom, že a co bude s rodičkou provádět.
„Ano.“
„Oxytocin?“
„Ano.“
Po tomto minirozhovoru se rozhostilo napjaté ticho, které mi sdělovalo, že mám držet pusu a neplést se zdravotníkům do věcí zbytečnými otázkami, a za nějakou dobu ho přerušila trochu jízlivá otázka:
„Vy jste lékařka?“
„Ne.“

Jelikož moje kamarádka ze stolu nevstávala a proti aplikaci oxytocinu, který podporuje děložní stahy, neprotestovala, ani já jsem nedělala nic proti. Ale někde uvnitř mě bolelo, že to tak muselo být, protože opětné rozběhnutí porodu by možná mohlo být dosaženo i přirozenější cestou, což bylo ve smyslu mé kamarádky. Jenže nikdo se o to ani nepokusil. Později jsem přemýšlela o tom, co provádějící personál odpověděl mé kamarádce při její návštěvě českokrumlovské porodnice před porodem: Oxytocin aplikujeme jen když je to potřeba. Bylo to tentokrát skutečně potřeba? Těžko někdo dokáže pro nebo proti, jde jen o sebekritické zhodnocení situace sloužícím personálem a vnitřní morální zodpovědnost vůči budoucím rodičkám, které porodnicím podobné otázky pokládají a pak se spoléhají na platnost jejich odpovědí.
V reklamním letáku českokrumlovské porodnice se píše, že „maminka má možnost využívat všech poloh, není omezena ve volném pohybu, tím je využíváno působení gravitace, která napomáhá lepšímu postupování porodu.“ Maminka ale nemohla využít jiné polohy, byla omezena ve volném pohybu, nebylo využito působení gravitace a porod se zastavil. A porodníci píchali oxytocin. Píše se to v reklamním letáku moc pěkně, ale v praxi to porodníci neuplatňují.

Při druhé době porodní – tedy vypuzovací fázi, která trvala asi půl hodiny, sestry mou kamarádku navigovaly, jak má při každé bolesti dýchat a tlačit. Myslím, že ji tlačení hodně vyčerpávalo. Nejsem si jistá, zda potřebovala celou tuto dobu tlačit a ani si nejsem jistá, že u toho potřebovala navigovat. Chci tím říci, že si nejsem jistá, nakolik navigování sester odpovídalo vnitřnímu rytmu rodičky, nakolik jí i možná znemožnilo její vlastní rytmus vnímat a řídit se jím. Možná tlačila zbytečně dlouho a možná se tím zbytečně mnoho vyčerpávala. Dovolím si říci, že maminka by své dítě vytlačila i bez rad sester.
Ze zkušeností ze svých porodů mohu říct, že „to tlačilo samo a nešlo netlačit aktivně spolu s tím“ – já jsem tedy nepotřebovala žádné povzbuzování ke tlačení, tlačila jsem jen dobu bezpodmínečně nutnou a nacházela jsem se ve vertikální poloze, kdy miminko tlačí ven i jeho vlastní váha.
Jsou to velmi malé nuance, které tu zmiňuji, ale pro ženu v porodním procesu, který je už sám o sobě velice náročný, je šetření její energií, resp. nevydávání zbytečné energie moc důležité.
Nechci říci, že ženě by a priori neměla být při porodu poskytnutá žádná rada ohledně toho, jak tlačit či dýchat. V první řadě by však měla být posílena ve svém vlastním rytmu, vnímání a postupování porodu a veškeré intervence zvenku– i slovní - by neměly být pouhými manipulacemi.

V druhé době porodní bylo na mé kamarádce vidět, jak už je téměř na konci svých sil, jak už nemůže a možná ani nechce. Jakoby trochu zdětinštěla, nedržela nohy pořádně v podpěrkách, občas pokrčila ruku s infuzí, která měla být prý natažená. Někdy možná nedýchala, jak „měla“, nebo se trochu víc na stole zavrtěla. Sestry na ni nebyly hrubé, nekřičely na ni, ani jí nezačaly tykat, jak se to občas o některých porodnicích proslýchá. Nicméně na ni nebyly laskavé. Zvýšeným hlasem jí říkaly: „Maminko uklidněte se!“ Nesundávejte nám tu nohu!“ „Ta ruka musí zůstat natažená!“
To hlavní, co žena při porodu potřebuje, je podpora. Maximální a laskavá podpora všeho, co dělá. Ať křičí, zpívá, mele sebou, tancuje, stojí, klečí, či je ve vodě, atd. Žena se při porodu skutečně nachází v jiném stavu, možná by se dal přirovnat ke transu.
A kromě toho jsem přesvědčena, že žena v porodním procesu má právo na to „být v koncích“, „nevědět jak dál“, „chtít vystoupit“ a chovat se podle toho a má právo být i při tom respektována. Protože porodní proces tam mnoho žen prostě dovede – ony za to nemohou.

Při tlačení se miminka ven vyšla mamince trochu i stolice. (Při příjmu jí nebyl udělán klystýr.) Nikdo to nekritizoval ani nijak nekomentoval. Za to chci moc poděkovat. Tak by to mělo být.

Kamarádce byl proveden nástřih. Při návštěvě porodnice jí bylo řečeno, že nástřih se provádí, jen když je potřeba. Kdy je potřeba? Jistě tehdy, když je dítě v nebezpečí a mělo by se už rychle narodit. Při kamarádčině porodu však nikdo nekonstatoval, že ozvy jsou špatné, nepanovala žádná atmosféra stresu či shonu. Vše bylo docela klidné. Dítě tedy zřejmě v nebezpečí nebylo.
Je nástřih třeba jako prevence proti roztrhnutí hráze? To je pak tedy asi třeba vždy a porodnice by měla maminkám říkat, že stříhá téměř vždy.
Bylo dítě příliš velké? Mělo necelé 4 kg. Je to váha, při které je nástřih nutný? Moje druhé dítě mělo také ke 4 kg a prošlo bez nástřihu.
Potřebují všechny prvorodičky nástřih? U nás ano a někde jinde ne?!
Stříhá se proto, aby se lékařům pak lépe šilo? Je otázka, jestli by maminky s tímto souhlasily.
Nebo se stříhá snad dokonce proto, aby měla porodnice více bodů pro finance od pojišťovny?!
Promiňte, ale toto vše jsou fámy, se kterými jsou porodnice konfrontovány.
O co ale jde? Aby se nastávající maminky mohly spolehnout na to, že informace, které jim porodnice – zde českokrumlovská - dá, jsou pravdivé – že při porodu bude dodržovat pravidla, která před porodem proklamuje.

Když se holčička narodila, odstřihl někdo pupeční šňůru velice rychle, vůbec nečekal na její dotepání. Novopečená maminka dostala děťátko ihned po jeho narození na břicho. Chtěla holčičku ale až umytou. Tak ji sestřička odnesla, omyla, utřela, zvážila a změřila a zabalila. Při tom mě vyzvala, že jestli chci, že mohu jít s ní a miminko vyfotit. To bylo príma. Potom mi dala ten uzlíček do náruče. Vrátila jsem se s dítětem k matce. Tu zrovna pan doktor šil a bylo jí to velmi nepříjemné – tkáň byla i přes lokální umrtvení hodně citlivá. Po chvilince přišla sestřička – myslím, že to byla dětská sestra – a chtěla, abych jí dítě dala, že ho odnese. To jsem zaprotestovala, že dítě je přece třeba do půl hodiny po porodu přiložit k prsu. A tady došlo skutečně k malé hádce. Sestra trvala na tom, že dítě odnese a natahovala po něm ruce. Já, posílená svou kamarádkou, která dítě chtěla mít u sebe, jsem oponovala, že dítě se musí v nejbližší době přiložit a dítě jsem jí nedala. Sestra opakovala, abych jí dítě dala, že tady nemůže čekat, že „tam“ má ještě další děti. Já jsem oponovala, že TADY se teď narodilo dítě a matka s dítětem na sebe bezprostředně po porodu mají právo. Bojovala jsem tolik i proto, že sestra řekla, že dítě v následujících dvou hodinách matce nepřinese. To už naši hádku vnímal i další nemocniční personál, pan doktor řekl něco v tom smyslu, že jsem přece podepisovala ten papír, co mě kromě jiného zavazoval i k tomu, že se zdravotníkům nebudu plést do řemesla. Nakonec sestra řekla, že tedy dítě teď přiloží. Jenže matku pan doktor právě šil a ta nevypadala na to, že by se teď mohla soustředit na přikládání svého dítěte. Navrhla jsem, aby sestra počkala než pan doktor matku došije. Ale sestra nechtěla čekat. No dobrá, byla jsem ochotná k tomuto kompromisu. „Ale já ji přiložím!“ natahovala sestra málem výhružně ruce po dítěti, jakoby měla strach, abych dítě nepřikládala matce k prsu já. Dala jsem jí holčičku a sestra ji přiložila matce k prsu.
Na tomto místě musím se vší zodpovědností říct, že kdybych přikládala dítě matce k prsu já, že bych ho přikládala lidštěji než vyškolená zdravotní sestra. Copak je možné humánně přiložit dítě k prsu matky způsobem, že matka s dítětem nemá jiný styčný bod než prsní bradavku s pusinkou? Způsobem, že sestra nedá matce dítě do náručí, aby ho matka sama držela (třeba i s pomocí), ale že sestra drží celé dítě, nožičkami směrem pryč od matky a jen mu strčí do pusinky matčinu prsní bradavku? Promiňte, ale kdo tedy vlastně kojí? Sestra a nebo matka? A kdo by měl kojit? Samozřejmě matka. S pomocí sestry. Ale tohle nebyla pomoc, to bylo „ukradení prvního kojení“, manipulace s matkou a dítětem. Sestra se chovala, jakoby dítě patřilo jí a ona ho milostivě půjčila mně a nebo matce a měla plné právo ho kdykoliv dostat zpět. Tak to ale není! A kdykoliv se zdravotnický personál chová tímto způsobem, hraničí to s pohrdáním matkou i dítětem a je to v rozporu s Chartou práv pacienta.
Děťátko se snad na chvilinku k prsu přisálo, ale mou kamarádku šití bolelo a nemohla se na dítě soustředit a řekla, že to teď nechce. A sestra dítě odnesla.
Matka s dítětem neměly bezprostředně po porodu žádný společný nerušený čas, kdy by byly ponechány o samotě bez nemocničního personálu a mohly se v klidu seznámit.
A mě to dnes znovu drásá, když si na tuhle situaci vzpomenu, protože si zároveň uvědomím, o co všechno takovéto necitlivé chování personálu maminku připraví: O ty krásné, překrásné chvíle po porodu, kdy mi nahé děťátko leží přikryté ručníkem na břiše, občas mu vykoukne z pod ručníku ručička či nožička, jak se tam hýbe a plazí, až se mými a svými společnými silami doplazí k prsu a tam se přisaje a saje tam nějakou dobu, kterou nikdo neurčuje. Já si ho při tom prohlížím – jeho vlásky a obličejíček a přisátou pusinku, ručičky zaťaté v pěst a jsem šťastná. Nikdo nám neurčuje dobu, okolí není absolutně tiché, naopak vesele cvrliká, ale nechá nám náš čas – čas na seznamování, obdivování, čas na prožívání štěstí. A prožívá ho s námi.

Matku pak sestra umyla, dala jí vložky, přikryla ji a nechala nás o samotě. Povídaly jsme si. Ptala jsem se kamarádky, jestli jí mám dojít pro miminko a už jsem si představovala, jaké to zas bude komplikované dohadování s tou dětskou sestrou. Kamarádka ale byla spokojená i bez miminka, nechybělo jí, a tak jsem nikam nešla.
Asi po hodině se objevila sestřička i s miminkem a přiložila ho mamince zase k prsu. To mě příjemně překvapilo. Přiložila ho ale opět tím nemožným způsobem – místo aby ho aspoň už teď dala mamince do náručí, sama ho držela tak, že dítě se dotýkalo pouze matčiny prsní bradavky. Já skutečně nechápu, a zajímalo by mě to, proč se v českokrumlovské porodnici přikládá dítě k matčinu prsu tímto způsobem. Moc bych se přimlouvala za změnu směrem k intenzivnějšímu haptickému kontaktu mezi matkou a dítětem.
A dětská sestra nejen že dítě přiložila tak, jakoby patřilo jí a ne matce, ale po CELOU dobu, co dítě sálo (5 – 10 minut) novopečené matce lila do hlavy informace o tom, kolik minut se kojí první den, kolik druhý den, jak to bude s kojením dál, atd., místo aby nechala matce čas KONEČNĚ moci vnímat své dítě. Matka poslouchala sestru, poslušně přikyvovala a z kojení evidentně nic neměla, protože se nakonec zeptala: „A pije?“ A sestra na ni udiveně: „Vy to necítíte?“ A potom holčičku zase odnesla.
Promiňte, ale chování této sestry považuji za naprosto bezohledné ignorování všech vazeb mezi matkou a dítětem, za neúctu k matce i k dítěti. Chyběla jí aspoň minimální nutná dávka citlivosti. Zdravotnický personál jsou přece profesionálové, kteří by měli vědět i něco o psychologii, tak jak je možné, že se chovají tak necitlivě?!? Takové chování ze strany zdravotnického personálu připravuje matky o prožívání štěstí a může souviset i s poporodními potížemi – např. s depresí.

Nakonec jsem se ještě dověděla podivné pravidlo v českokrumlovské porodnici – dvě hodiny po porodu leží matka na sále a dítě tedy u sebe nemá. Potom ji odvezou na pokoj, dítě u sebe ještě stále nemá. Vstát z postele a jít se osprchovat by žena měla až po čtyřech hodinách poté a teprve potom jí dají dítě. Takže když si maminka nevyhádá po porodu první přiložení, jak jsme si ho vyhádaly my, tak se jí také může stát, že své dítě dostane až 6 hodin po porodu. V reklamním letáku porodnice však stojí: „Po porodu je ženě ihned umožněn kontakt s dítětem a první přiložení k prsu.“

Po dvou hodinách na porodním sále jsme odvezly se sestrou novou maminku na pokoj a pak jsem porodnici opustila.

Suma sumárum musím říct, že porod proběhl dobře, byl relativně přirozený – bez mnoha odborných zásahů (oxytocin, epiziotomie, následné šití) a proběhl docela rychle: celkem 6 hodin, v porodnici jen hodinu do vlastního porodu. Rodička byla jediná rodící žena v porodnici (českokrumlovská porodnice je relativně malá), takže nepanoval žádný spěch ani stres, byla sama na porodním sále, všichni se jí mohli plně věnovat. Personál nebyl arogantní ani hrubý, ale nebyl ani citlivý a byl někdy až bolestivě necitlivý. Takže v principu to byl dobrý porod. Ale já jsem přesto odcházela v šoku a říkala si, že bych asi nikdy nemohla rodit v porodnici…

Vážení zdravotníci,
mým cílem skutečně nebylo Vás naštvat, urazit či ukázat, že to vím lépe než Vy. Dávám tímto dopisem průchod svému šoku a frustraci, které jsem u porodu ve Vaší porodnici zažila. Mým cílem jsou ale změny ve Vaší porodnici tím směrem, aby maminky od Vás odcházely se šťastným porodním zážitkem, posílené samy v sobě, s vědomím vlastní kompetence a vlastní pozitivní identity. Budu ráda, když pochopíte, o čem zde píšu, a uvítám, pokud se nám společně s HAM-jih podaří vytvářet pro ženy-rodičky humánější porody.


Dipl.-Psych. Johanka Kubaňová
Chvalkov 22
Trhové Sviny
374 01
tel: 386 323 240
e-mail: Johanka_Kuca@yahoo.de

na vědomí:
HAM
Aperio
www.rodina.cz