Jsem ráda, že už mám dvě děti a pro další jsme se již nerozhodli. Obě jsem porodila ve zdejší porodnici, ale mít ještě další, v Ústí by to rozhodně nebylo. Některý personál bych nepustila ani na pastvu se slepicemi, natož k rodičkám. Nejsem útlocitná, ani hysterická, ani porodem vynervovaná, jak mi tvrdilo osazenstvo porodnice, když jsem měla námitky; jen nesnáším, když se s člověkem zachází jako s kusem hadru a ještě ve chvílích ne zrovna lehkých.

Několikrát od doby porodu jsem Masarykovu nemocnici musela navštívit a také mě překvapily hrdé cedule s vlídným přístupem. A zase: za dveřmi personál, kterému bych se - být v rozbombardovaném Iráku - nepodivovala. Ale tady v Česku? No ovšem, tady si čeští hurvínci hrají na Ameriku. Nevadí, teď už se nedám, a už jsem i několikrát tu hloupost prorazila. Jenže rodící máma to má těžké. A když si sebou vezme partnera? To je jen hlupák, kterého je třeba okřiknout...

Čest a poděkování výjimkám, které pochopily, že vlídná tvář je v nemocnici jaksi automaticky samozřejmá a ten, kdo ji nemá, tam nemá co dělat. A Ivě Zahradníkové přeji brzké vystřízlivění.