Musím tedy přispět s vlastní trochou do mlýna.Můj syn už je starší,takže
tohle období agresivních pokusů - kam až se dá zajít - máme za sebou.Hledala
a vyzkoušela jsem rady všelijaké.Má zkušenost je taková,že když dítě dělalo
věci,které se mi nelíbily a já na to nereagovala,tak příště přišlo a udeři-
lo ještě silněji.A když jsem mu říkala,jak ho mám moc ráda a že mě jeho cho-
vání mrzí,spokojeně se usmál, odběhl a lumpárnu provedl zase.Chyběl pocit
trestu a nespokojené mámy.Vždyť přece,když se máma usmívá a říká,jak ho miluje,tak proč by měl něco měnit?Takže tuto taktiku jsem vyměnila za plác-
nutí přes ruku,zadek a někdy /krátkodobě/ i nemluvení.Protože až když okolí
nefunguje tak,jak byl doposavad zvyklý,tak si uvědomí,že je něco špatně.
A přijde a začne se sám ptát.To byl dobrý čas na vysvětlení pravidel.Dovedu
si představit,že se mnou mnozí nebudou souhlasit,ale mohu spokojeně prohlá-
sit,že ta druhá metoda byla účinnější.Rodiče jsou ti,kdo určují hranice,
kam až mohou jejich děti zajít.