Právě jsem přečetla celou diskusi k tomuto článku. Zaujal mě a je hezky napsaný. Sama mám obrovské štěstí, že se mi narodily tři zdravé děti, ale o životě rodiny s mentálně postiženým člověkem něco vím. Záměrně píšu mentálně postiženým... , neboť ono slovíčkaření z některých příspěvků mi přijde směšné. Mám takto postiženou tetu, o kterou se stará moje maminka. Dokud žili babička s dědou, starali se o ni tak dlouho, co jim síly stačily a pak na sebe vzala zodpovědnost její starší sestra, moje maminka. Kdo něco takového nezažil, nikdy nepochopí, jak může být taková péče vyčerpávající, při veškeré lásce, kterou k nemocnému příbuznému chováte. Slova, která teď napíšu, budou pro někoho pobuřující a jistě nás mnozí odsoudí. Mnohokrát jsem od své maminky slyšela stesky, "že už to s tím pitomcem nevydrží", nebo "dej už mi pokoj, megero...". Ať si klidně cizí soudí, co jim nepřísluší. Moje maminka je vzdělaná, citlivá a pracovitá žena a to, co už svojí sestře s láskou obětovala jí ona sama nikdy nevrátí a nikdo to od ní ani nečeká. Jen jsem chtěla říct, že se dovedu vžít do pocitů autorky článku. Ono to totiž není o slovech...